Lubojaty

Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín číslo 16

Z HISTORIE OBCE LUBOJATY 1276 - 1976

Jihovýchodní část Opavska vstupuje do dějin poměrně pozdě, neboť poměrně dlouho do středověku zůstala pokryta neprostupným lesem. Osídlení této oblasti, zejména severní části Bílovecka, proběhlo v období české kolonizace v 2. pol. 12. a v 1. pol. 13. stol. hlavně úsilím kláštera hradišťského.1) Ze sídel vzniklých tehdy v této oblasti patří vedle Pusté Polomi a Skřípova Lubojaty patrně k nejstarším.2)

Prvým nesporným historickým dokladem o existenci vsi Lubojaty je latinská listina CDM IV, CXXIV. p. 172-173 z roku 1276.3)

Tento pro dějiny obce Lubojat a Bílovecka mimořádně cenný dokument vznikl zmíněného roku v Olomouci v souvislosti se sporem mezi Budislavem z Lubojat a opatem benediktinského kláštera hradišťského, knězem Budišem (opatem v létech 1269–1290).

Benediktinský klášter Hradisko u Olomouce byl založen roku 1078 a k jeho rozsáhlému jmění na sev. Moravě a ve Slezsku náležel i kostel s farou v Pusté Polomi, jejíž součástí, jak vyplývá z uvedené listiny, byla tehdy i ves Lubojaty Příčinu ke sporu s klášterem hradišťským zavdal Budislav z Lubojat tím, že nechal vystavět v Lubojatech bez souhlasu hradišťského opata kapli, a tím se dotkl práv pustopolomské fary a zájmů hradišťského kláštera. Vzniklý spor byl řešen před olomouckou kapitulou v roce 1276.

Kapitulní děkan Alexej tuto rozepři rozhodl kompromisem, a to tak, že kostel v Lubojatech byl ponechán, ale Budislavovi a jeho potomkům bylo uloženo odvádět ročně pustopolomskému faráři 8 opavských měřic žita, 8 měřic ovsa a půl ortu stříbra olomoucké váhy. V případě nedodržení této povinnosti byla vyměřena Budislavovi pokuta ve výši 10 hřiven stříbra, z níž byly určeny 4 olomouckému biskupovi, 3 olomoucké kapitule a 3 opatu hradišťskému. Důležitost tohoto dojednání potvrzuje přítomnost řady tak významných svědků, jako je v závěru listiny uvedený kanovník Mikuláš, Předbor, farář kostela P. Marie v Olomouci Ondřej, vikář Viktor, pán Budislav z Veselí, Bořita ze Senice, Jesutbor z Ráčova a Lambert z Bystřice.

Z textu a obsahu listiny týkající se sporu mezi Budislavem z Lubojat a klášterem hradišťským a z jeho urovnání lze soudit, že Budislav byl před r. 1276 v Lubojatech vladykou, který se rozhodl o své újmě zřízením kostela v Lubojatech vymanit se ze závislosti na pustopolomské faře a klášteru hradišťském, což se mu v omezené míře i povedlo.

Sám fakt, že v Lubojatech již před zmíněným rokem vzniká kostel, svědčí o tom, že tato ves jako država na zboží kláštera hradišťského existovala delší dobu již před tímto datem a dosáhla takové velikosti a počtu obyvatel, jež si vyžádaly zřízení kostela. Oprávněně lze tedy předpokládat, že to bylo několik desetiletí vývoje, které měly Lubojaty k r. 1276 již za sebou. Lze také soudit, že k roku 1276 nebyl ještě kostel ani v sousedním Bílovci, který měl v té době v dobrém případě charakter vsi. To byl patrně důvod k ponechání kostela v Lubojatech, měl zřejmě sloužit i okolním osadám, resp. vsím, pokud vůbec existovaly, neboť k tomuto datu není ani jediná písemně doložena.

Text listiny je (vedle již uvedených skutečností) důležitý tím, že přináší vedle svědectví o existenci vsi Lubojaty též poprvé a současně třikrát její název, který má podobu "Hluboiat" (Budysslaum de Hluboiat, in villa Hluboiat, in eadem villa Hluboiat), Je pozoruhodné, že se tato písemná podoba názvu v pozdějších písemných pramenech již nevyskytuje a že se dochovala ojediněle v lidové mluvě starší generace okolních vesnic v podobě "Hlubojata" až do nové doby.

V pozdějších pramenech se vyskytují následující tvary tohoto názvu: z r. 1377 jsou doloženy tvary "mit dem gute Libad" a "Lubiath",4) z r. 1413 Luboy.(ath), k r. 1418 a 1422 "Luboyat", 1421 "Luboyath", 1436 "z Luboyat", "Lubogiaty", "v Luboyatiech" a "příslušenství Luboyatow", 1438 "od Lubogiat", 1446 a 1461 "Luboyaty", 1467 "ves Lybogiaty", od Lybogiat", 1486 "ves Libogyaty", 1554 "ves Luboyaty", 1600 "ves Lubojaty", 1606, 1655, 1672 něm. "Laubias", 1736 něm. "Laubias" a čes. "Lubojati", 1805 "Laubias", "Lubojaty", 1835 "Laubias", "Lubojata" a 1870 "Laubias", "Lubojaty" a tak dále až do doby nejnovější.5)

Starobylé místní jméno "Lubojaty" patří k typu jmen, která charakterizují nejstarší české osídlení v našem kraji. Nepřekvapuje proto, že je v Opavském Slezsku vedle názvu zaniklé vsi "Soběkur" vlastně jediným dochovaným místním jménem tohoto typu. Z tvaroslovného hlediska představuje dvoučlenné jméno složené z podstatného jména, resp. přídavného jména a slovesa, které představuje svým gramatickým tvarem 4. pád množ. čísla. Jeho etymologický výklad podal Ferdinand Liewehr6) a dále jej rozvinul Rudolf Šrámek.7) Nicméně v obou případech jde spíše o možné varianty než o postižení původního významu tohoto jména, resp. jeho částí. Je pozoruhodné, že tvar "Hluboiat", který nutno považovat za původní, se vyskytuje jen v listině z r. 1276, že od 2. pol. 14. stol. má písemnou podobu, zřejmě pod vlivem německé transkripce, bez začátečního h, což je výrazem ztráty původního významu v povědomí jeho uživatelů, jak o tom svědčí i odvozený něm. tvar Laubias, který se objevuje mnohem později.

Neméně pozoruhodná je i skutečnost, že písemné prameny o Lubojatech po r. 1276 více než 100 let mlčí. Další písemná zpráva je až z r. 1377, kdy při dělení Opavska získal Lubojaty a Bravinné, jež připadly k dílu opavských knížat Přemka a Václava, Mikuláš z Malenovic.8)

On to byl patrně, kdo je k r. 1378 uváděn jako Mikuláš z Lubojat, který koupil od Drslava z Kravař Starou Ves s mlýnem.9) V r. 1410 byl na Lubojatech zřejmě již jeho syn Mikuláš Stoš z Kounic, který tam je uváděn ještě v r. 1417 a 1422. Soudil se s ním jeho bratr Kunát pro 10 hřiven na Lubojatech, které mu byly také přiznány.

Z té doby, tj. z konce 14. nebo z poč. 15. stol., pochází starší, gotická část kostela sv. Jiří, který je chráněnou památkou. Jeho věž a loď vznikly zřejmě až ve stol. 16. Oba památkové chráněné zvony jsou z r. 1523.

Po Mikuláši Stošovi se dostaly Lubojaty do držení Adama z Bítova (Bětova), který se psal také z Lazec. Avšak v r. 1436 již je vlastnila jeho dcera Kateřina, která je prodala s mlýnem na Moravicí, s tvrzí a dvorem svému strýci Tasovi z Bítova,10)
V r. 1446 vložil Tas Lubojaty s Čavisovem Kateřině z Tvorkova, vdově po Zbyňku Hřivnáčovi, od níž je v r. 1461 zdědili synové.

Od Zbyňka a Václava z Heraltic odkoupil Lubojaty s mlýnem v r. 1467 příslušník rozvětveného feudálního rodu Mikuláš z Vladěnína a Fulštejna, který r. 1478 vložil dvůr a mlýn pod Studénkou Bohuslavovi z Kokor a zanechal vsi Studénku a Lubojaty svým synům Mikulášovi, Vilémovi, Václavovi a Janovi z Fulštejna. Při dělení jejich dědictví převzal Lubojaty Vilém, jenž je r. 1478 prodal i s podacím rovněž Bohuslavovi z Kokor. Od něj je získali s částí Velkých Albrechtic v r. 1492 opět Fulštejnové, bratři Jan a Václav, držitelé biloveckého panství, tím se Lubojaty již natrvalo staly jeho součástí.

Od té doby sdílely s ním i své další osudy. Jan a Václav přikoupili k bíloveckému panství v r. 1498 ještě Kyjovice, Těškovice a vsi Vyškovice a Žebrákov, které byly tehdy pusté.11) Kyjovice a Těškovice byly zakrátko odprodány původnímu držiteli.12) V r. 1503 Jan a Václav potvrdili městu Bílovci právo odúmrtí, jež mu bylo uděleno v r. 1383 Benešem z Kravař. Jan z Fulštejna, který zastával úřad opavského zemského hejtmana, zemřel kolem r. 1511 a Václav připojil k bíloveckému panství ještě vsi Tísek, Bítov a Lhotku, jež jsou od té doby v trvalém svazku bíloveckého panství.

Z této skutečnosti je patrno, že Lhotka byla v té době samostatnou osadou, jež se stala součástí bíloveckého panství nezávisle na Lubojatech,13) Součástí vsi Lubojat byl patrně jen vodní mlýn ve Lhotce, který je uváděn v kupních zápisech ve spojitosti s Lubojaty.

Václav z Fulštejna, který zemřel r. 1519, jmenoval poručníkem čtyř dětí svého bratra Jana zpřízněného Ojíře z Fulštejna, majitele statku Linhartova, který pak spravoval bílovecké panství, k němuž zakoupil v r. 1525 statek Jistebník, až do r. 1532. Po dosažení plnoletosti se ujali jako dědicové bíloveckého panství Janovi synové Mikuláš a Hanuš a po Mikulášově smrti i Václav, který je uváděn r. 1537 již jako zemský hejtman vévodství opavského v Opavě. Hanuš s Václavem připojili k bíloveckému panství r. 1536 ještě Bravinné.

Fulštejnové, kterým se podařilo zkoncentrovat na Bílovecku pozoruhodné feudální panství, pokusili se v okolí Bílovce o otevření stříbrných dolů, avšak těžba byla zřejmě neúspěšná. Přes poměrně rozsáhlé jmění a významné politické postavení ocitli se brzy Jan a Václav ve finančních potížích a velkých dluzích, pro které byli nuceni odstoupit své statky věřitelům.

V r. 1541 byli nuceni prodat svůj statek v Kravařích a Studénku a v r. 1543 celé panství bílovecké, a to Janu Oderskému z Lideřova, který však již následujícího roku umírá. Protože jeho nejstarší syn a dědic Jaroslav byl v Bílovci v r. 1548 zavražděn, převzal za nezletilé děti Petra a Václava správu bíloveckého panství zemský hejtman. Jím bylo ve prospěch nezletilých dědiců bílovecké panství patrně v r. 1552 prodáno za 18 tisíc zlatých příslušníku významného rytířského rodu Mikuláši Pražmovi z Bílkova.14)

S rodem Pražmů vstoupilo panství do období vážných politických a náboženských proměn konce 15. a poč. 16. stol., které vyústily v našich zemích a v tehdejší Evropě do víru pohnutých událostí třicetileté války, jež těžce postihla Bílovec i jeho okolí. Za Pražmů nastal v Bílovci významný rozvoj cechovní řemeslné výroby a obchodu, zejména výroby sukna a plátna.

V té době vznikly ve městě architektonicky významné a dodnes dochované stavby; zámek (1576), barokní věž kostela (1593) a městská radnice (1615). V pol. 16. stol. proniklo do Bílovce a jeho okolí Luterovo učení. V posledních desetiletích 16. stol. se luteráni zmocnili v Bílovci, kde měli oporu mezi německým měšťanstvem, školy, městské rady i fary a jejich vliv se prosadil i v okolních vsích,15)

Svědčí o tom i zpráva, že lubojatský kostel spravoval po r. 1571 luterský pastor Magnus Janus, po něm Georg Wölfel, rodák z města Nisy ve Slezsku, který byl nejdříve rektorem bílovecké školy. Po r. 1581 spravoval tento kostel bílovecký evangelický farář Eliáš Horný.16) Jejich ustanovení v Lubojatech souviselo s tím, že ve farnosti převládali evangelíci, ale snad i s existencí školy.

Základem hospodářské moci a zdrojem příjmů bíloveckých Pražmů byly nejen jejich statky, ale především příjmy z dědičných poddanských povinností, jež byly těžkým břemenem na bedrech sedláků a zahradníků. O rozsahu a výši těchto povinností na bíloveckém panství nás informuje urbář z doby Karla Pražmy z r. 1606, dochovaný v knize zápisů a opisů bíloveckého panství. založené v r. 1612 a uložené ve Státním archívu v Opavě,17). Zmíněný opis urbáře, který byl zřejmě pořízen tehdejším městským písařem Johannem Kreutzerem, jak tomu nasvědčují úvodní rýmy a signum JC (Johann Creutzer), obsahuje vedle soupisu poddaných sedláků a zahradníků popis nemovitého a movitého majetku vrchnosti, jejích peněžních a naturálních rent a příjmů, povinností a robot poddaných v Bílovci a ve vsích Radotíně, Velkých Albrechticích, Bravinném, Tisku, Slatině, Bítově, Lubojatech, Lhotce a Jistebníku, jež byly tehdy součástí bíloveckého panství.

V tomto opisu urbáře je dochován na fol. 219-220 fakticky první popis obce Lubojat.
Popis uvádí, že ve vsi Lubojatech je mimo fojta (něm. Richter) usazeno 13 sedláků s ornou půdou a 3 zahradníci.
Vrchnost pobírala z obce ročně následující dědičné renty ve stříbrných penězích:
Od sedláků a zahradníků vždy o sv. Jiří a sv. Václavu 8 zlatých a 35 grošů,
o sv. Janu a o vánocích od fojta z šenku a výčepu piva 1 zl. 6 gr.,
o sv. Martinu poplatek na ochranu 2 zl. 33 gr.
a z luk 3 zl. 1 gr.,
poplatek od dědiců a na stráže 6 zl.,
z pozemků 32 gr.
a z kostela 2 zl.,
což činilo v součtu 35 zlatých ročně.

V podobě běžné renty plynulo do vrchnostenské pokladny ze tří lesů
- z tzv. Lubojatského, Cimberku a Tišinova na lubojatsko-bravantické hranici - z nichž dva první byly jedlové, ročně 130 zl.

Fojt, sedláci a zahradníci plnili vrchnosti ročně tyto povinnosti a roboty:
Fojt, který byl oproštěn od povinných robot, pečoval o správu obce, o sirotčí jmění, o celkový pořádek a správný výkon robotních povinností, za což se počítalo 2 zl. na osobu. Za dědičné fojtství v hodnotě 500 zl. příslušelo pánovi při prodeji nebo přepisu na dědice 50 zl.
Lubojatští sedláci byli povinni za půl lánu půdy robotovat na panských polích v Bílovci dvakrát při zimní a jednou při letní setbě, za což se počítalo ročně 6 zl., 18 gr; na těchto polích byli povinni pokosit obilí, 2 dny hrabat a jeden den vázat. Byli povinni toto pole rovněž obdělat a pohnojit. Za předpokládaných 52 fůr se počítalo 2 zl. 32 gr. Jeden den v roce musel každý sedlák stříhat panské ovce, za což se v součtu počítalo 26 gr.
Lubojatští sedláci byli povinni svézt do panských stodol z bíloveckých panských polí a luk pod Lubojatským lesem celkem 78 fůr obilí a sena, což představovalo hodnotu 4 zl. 12 gr. Byli povinni uvedené louky pokosit, pohrabat, snést do kop a svézt do stodol bíloveckého dvora; při senoseči měli právo na snídani, oběd a půl osminky piva. Pokosenou trávu rozhazovali a sušili zahradníci, jimž bylo podáváno stejně jako sedlákům jídlo. Za výkon těchto prací se počítalo 2 zl. 6 gr.

Kromě toho museli lubojatští poddaní vozit stavební kámen na vrchnostenské stavby a podle příkazu konat další domácí a jiné práce, jako dovážet násadu a vysazovat ji do panského rybníka, který byl pod Lubojatským lesem, za což se počítalo 26 gr., konat k rybníkům další potřebné povozy a ročně přivézt na bílovecký zámek z panských lesů 1 povoz dříví, což bylo v součtu oceněno 1 zl. 3 gr. Sedláci byli rovněž povinni dle příkazu vrchnosti na panských lovech nahánět zvěř.

Lubojatští zahradníci museli každý rok kosit louky, sušit se sedláky, dávat do kop a svážet seno z Těšenova, za což jim příslušela snídaně. Z každého uloveného hejna ptáků byli poddaní povinni odvést pánovi 1 kus.

V popisu se rovněž uvádí, že pod Lubojatským lesem byly tři mateční rybníčky, z nichž se po vytření získávala kapří násada pro rybníky ostatní.
Celková roční renta vrchnosti z Lubojat s poplatky za slepice, vajíčka a dřevo včetně přepočtené hodnoty robotních a jiných povinností činila 239 zl. 19 gr.

V citovaném opisu urbáře jsou zachyceny renty a poddanské povinnosti také ze vsi Lhotky, v níž bylo k roku 1606 jen 6 selských usedlostí o zákupní mlýn. Lhotka neměla dědičné fojtství, takže fojtem byl jmenován vždy některý ze sedláků. Povinnosti sedláků byly obdobné jako v Lubojatech. Sedláci odváděli s mlynářem na dědičné dani, na stráže, na sirotčí daně, za slepice a vajíčka 18 zl. a 8 gr.
Každý lhotecký sedlák byl povinen ročně vyvézt na bítovská nebo bílovecká panská pole 4 fůry hnoje a vykonat další 3 povozy do mlýna, při zimní a letní setbě, cožv součtu představovalo hodnotu 3 zl. K tomu přistupovaly u každého 2 další povozy palivového dříví pro bílovecký zámek v hodnotě 1 zl. Společně s mlynářem měli povinnost stříhat 2 dny ovce na dvoře v Bítově nebo Bílovci nebo kosit obilí, což bylo přepočteno na 24 gr. Museli každoročně pokosit louky na horním rybníku, usušit z nich seno a svézt je do bíloveckého dvora, což odpovídalo hodnotě 1 zl. Platila pro ně také povinnost dovozu materiálů k panským stavbám, dovoz a nasazování ryb.

Od běžných robotních povinností byl mimo stříhání ovcí oproštěn mlynář, který měl ve Lhotce zákupní mlýn s jedním pohonem v hodnotě 250 zl., z něhož byl povinován vložit při dědictví do vrchnostenské pokladny 25 zl. O sv. Jiřím a Václavu platil dědičnou rentu ve výši 6 zl. 9 gr., půl šeflu pšeničné mouky odváděl vrchnosti o vánocích a půl o velikonocích v ceně 1 zl. a půl míry kroupů nebo kaše v ceně 12 gr. Taktéž byl povinen vykrmit ročně pro vrchost 2 vepře v hodnotě 6 zl.
Celkový roční příjem ze Lhotky činil vrchnosti 56 zl. 8 gr.

Nutno podotknout, že poddanské a robotní povinnosti byly oceňovány proto, že v případě jejich nevykonávání vrchnost požadovala jejich peněžní úhradu. Pro srovnání uvádíme výši rent bílovecké vrchnosti z Velkých Albrechtic, kde bylo k r. 1606 46 selských statků, 3 zahradníci, 2 chalupníci a 3 mlynáři. Předpokládaný roční příjem z této vsi činil 443 zl. 16 gr.

Z uvedené hodnoty peněžních a naturálních rent vyplývá, že hlavním zdrojem Feudálních příjmů bylo vykořisťování poddanského venkovského lidu a městského obyvatelstva. Urbář z roku 1606 je pro nás důležitý tím, že zachycuje rozsah a výši poddanských povinností v době před začátkem války třicetileté, která svými důsledky postavení venkovského lidu drastickým způsobem zhoršila. Z tohoto pohledu mají popsané povinnosti lubojatských a lhoteckých poddaných přes jejich značnou výši ve srovnáni s nesnesitelnými povinnostmi pozdějšími stále ještě přijatelné dimenze. Odrážejí se v nich zřejmě ještě poddanské poměry posledních desítiletí 16. stol., kdy přes probíhající koncentraci feudálního velkostatku nedosáhlo feudální vykořisťování a útlak poddaných na bíloveckém panství takových rozměrů jako v 2. pol. 17. stol. a ve stol. 18. za Sedlnických z Choltic.

Z doby Pražmů není na bíloveckém panství zpráv o nepokojích a sporech poddaných s vrchností, jak tomu bylo opakovaně v těžkých dobách po válce třicetileté. Po smrti Bernarda Pražmy v roce 1600 se stali dědici panství jeho synovci Vilém, Šebor a Karel, z nichž při rozdílech v roce 1604 podstatnou část dědictví, tj. město Bílovec a panství s 365 poddanými, získal Karel. Jeho zásluhou se v následujících letech do propuknutí českého stavovského povstání stal Bílovec na čas politickým střediskem knížectví opavského a centrem odporu proti rekolonizačním snahám Karla z Lichtenštejna, který byl v roce 1614 postaven Habsburky proti vůli evangelické i katolické šlechty do čela knížectví.

V těchto pohnutých dobách narůstající politické krize, kdy bylo nutno hájit zájmy nekatolíků a autonomii knížectví, stál Karel Pražma jako představitel evangelické šlechty Opavska v popředí většiny politických jednání a sporů. Na bíloveckém zámku se konaly zemské sněmy, z nichž vzešla důležitá usnesení a protesty proti císaři Matyášovi a městu Opavě.

Zde byla v l. 1604-1608 a 1614-1620 uložena opavská stavovská privilegia a zemské desky. Avšak léta po českém stavovském povstání a bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přinesla našim zemím i našemu kraji nebývalý úpadek a rozvrat, ničení a pustošení třicetileté války, jež postihla se vší krutostí město Bílovec a okolní vsi. Karel Pražma prokázal i za těchto událostí obdivuhodnou statečnost, moudrost a prozíravost. Do konce svého života zůstal neoblomným odpůrcem katolické protireformace. Nedožil se již potupného rozhodnutí exekuční komise, která zasedala v l. 1629 až 1631 v Opavě a jejímž rozhodnutím mu bylo bílovecké panství posmrtně Zkonfiskováno za jeho podporu protihabsburskému odboji v l. 1618-1620 a za jeho účast na dánském vpádu v r. 1627.18)

Vůbec již první fáze třicetileté války postihla jak město Bílovec, tak jeho okolí. Již v roce 1620 byl Bílovec s okolím vypleněn císařskými vojsky. po nich byl obsazen vojsky krnovského markraběte, jež se vzdala císařským v r. 1622. V r. 1624 se Bílovec ubránil kozákům, avšak v l. 1626-1627 byl obsazen Dány a protestantskými vojsky výmarskými. Po jejich odchodu a znovudobytí vojsky císařskými zůstaly zde trosky a spoušť. Stejně drasticky postihly město s jeho okolím vpády Švédů v poslední fázi třicetileté války.19)

Třicetileté ničení a pustošení, loupení a drancování mělo za následek nejen hluboký úpadek hospodářský, ale také kulturní a morální. Vysoké kontribuce a daně, zadluženost. nepředstavitelná bída, hlad a morové epidemie dokončily dílo zkázy. Bílovec i s okolními vesnicemi byl silně devastován, stejně jako většina dalších měst a míst v našem kraji. Velká část domů a gruntů v Bílovci a v okolních vesnicích zůstala po dlouhou dobu zničená a pustá, neboť došlo k velkým úbytkům jak na městském, tak i na venkovském obyvatelstvu.

Odchod dánských a výmarských vojsk v r. 1627 a obsazení Bílovecka císařskými vojsky znamená v Bílovci a jeho okolí konec luterství. Z Bílovce a z okolních vsí byli vykázáni evangeličtí pastoři a na bíloveckou faru byl uveden v r. 1628 katolický farář polského původu Augustin Sokolowski, který tam setrval až do r. 1642. V následujících letech byl pro nedostatek katolických kněží administrátorem fary bravantické a klimkovické, jakož i kostela v Lubojatech.20) Od té doby zůstal lubojatský kostel součástí bílovecké fary až do r. 1784, kdy byla nadací z prostředků náboženského fondu v obci zřízena samostatná fara, příslušná do distriktu bíloveckého děkanství.21)

Bílovecké panství bylo po smrti Karla Pražmy exekuční komisí odhadnuto na 71 456 tolarů a zkonfiskováno. Dostalo se do zástavy nové katolické vrchnosti, Hedvice Seidersdorferové, provdané později za Jindřicha Vilímovského z Kojkovic.22) Za této vrchnosti nastal tvrdý útisk poddaných a v r. 1637 byl sepsán nový urbář, rozšiřující výrazně jejich dosavadní povinnosti a roboty.23) Opakující se protesty a stížnosti, zvláště albrechtických poddaných proti Jindřichovi Vilímovskému, a velký majetkoprávní spor, který právem vedla o dědictví po své matce dcera Karla Pražmy Bohunka Alžběta a její strýc a pozdější manžel Václav Zikmund Sedlnický z Choltic, vedly nakonec k tomu, že v r. 1648 bylo bílovecké panství Vilímovským odňato a přiznáno Bohunce a Václavu Sedlnickým z Choltic.24)

Od té doby zůstalo panství v rukou Sedlnických téměř 300 let až do jeho znárodnění v r. 1945. V nelítostném útisku poddaných a ve zvyšování robotních povinností pokračovali v těžkých časech po třicetileté válce jak Václav, tak jeho nástupci. Podstatné rozšíření všech poddanských povinností ve srovnání s urbářem z r. 1606 z poměrně liberálních dob Pražmů přinesl nově pořízený urbář z r. 1696.25)

V tomto urbáři jsou vedle celkového popisu panství, města a předměstí Bílovce popsány mnohem důkladněji než kdykoliv dříve též jednotlivé vesnice panství a zvýšené povinnosti a roboty poddaných. V popise se uvádí, že vesnice Lubojaty má celkem 8 a čtvrt lánu půdy, dědičné fojtství, 13 selských a 3 zahradnické usedlosti. Fojtem byl v r. 1796 Ondřej Richter (Andreas Richter) a taktéž sedláci a zahradníci jsou již uvedeni plnými jmény. Selské usedlosti vlastnili Jura Richter, Jakub Richter, Václav Seidler, Jura Seidler, Hanuš Thill, Pavel Sochorek, Jura Lazecký, Václav Richter, Jura Havelka, Matěj Jarolím, Toman Richter, Jakub Richter starší a Ondřej Domovský. Zahradnické usedlosti drželi Šimon Stein, Hanuš Plachký a Jan Nohel.
Povinnosti vůči vrchnosti byly v tomto urbáři rozšířeny nejen sedlákům a zahradníkům, ale i samotnému fojtovi.

Vedle povinností obsažených v urbáři z r. 1606 byl nyní povinen platit daně dle nového výměru a v době nebezpečí konat stráž s předepsanou střelnou zbraní, jeho povinností bylo také čepovat nápoje odebírané od bílovecké vrchnosti a dbát na to, aby poddaní jiné nápoje nepili; musel rovněž dohlížet na panského hajného a panské lesy a dovézt každoročně z Maďarska nebo z Rakouska pro vrchnost sud vína, zakoupený za její peníze, za což mu příslušela jedna šefle ovsa. V případě nesplnění této povinnosti zaplatil vrchnosti 10 tolarů. Byl rovněž povinen chovat vrchnosti loveckého psa nebo zaplatit ročně 1 tol., odvádět ročně 5 slepic nebo 18 gr., kopu vajec nebo 6 gr. Na běžných rentách platil na Jiřího a Michala po 1 tolaru a v týchž termínech po 3 tolarech za přikoupenou selskou usedlost.

Mimo dědičné daně a běžné renty byli lubojatští sedláci, stejně jako albrechtičtí povinni vykonávat denně a kdykoliv se jim to přikázalo vrchnosti na panských pozemcích roboty s koňským potahem, a to od východu až do západu slunce. Byli povinni určená panská pole vlastním potahem zorat, vláčit a osít, vyvézt na pole hnůj a rozházet jej, pokosit louky, usušit, shrabat a svézt seno do panských stodol, sklidit a svézt obilí. Pro svozy sena, obilí a pro vyvážku hnoje měli sedláci nastupovat nejméně s dvěma, resp. s více spřeženími současně. V době, kdy koňských potahů nebylo zapotřebí, museli sedláci denně vykonávat pěší roboty na panských dvorech, vykonávat různé výpomocné a stavební práce, stříhat ovce atd.
Jejich povinností byl také dovoz dříví k panským stavbám, pro panský pivovar, dovoz palivového dříví, cihel, kamení a jiných potřebných materiálů, proutí na ploty, na vodní stavy, dovoz dříví na panskou pilu atd.
Podle příkazu museli nastoupit k nahánění zvěře na panské hony. Na příkaz vrchnosti museli konat povozy se zbožím na trhy do vzdálenosti 8 mil. Jen při delších povozech poskytovala vrchnost vybavení.
Ti sedláci, kteří místo robot odváděli peníze, měli vrchnosti vykonat 5 povozů do 3 mil na vlastní náklady a v době žní museli pracovat 8 dnů při svážení obilí, stejně jako platící zahradníci a vyměnkáři.

Povinnosti vyměnkářů a zahradníků byly obdobné jako Albrechtických a sestávaly hlavně z pěších robot, které mohly být převedeny na povinnosti peněžní.
Vedle povinností robotních sedláci a zahradnici platili daně, které např. u sedláka Jury Richtra byly následující:
dědičná daň z pozemků o sv. Jiří 17 gr., o Michalu 16 gr., o sv. Martinu daň na stráže 7 gr., o sv. Janu daň z luk 9 gr., za 6 ks slepic 18 gr., za 24 ks vajec 2 gr. 3 hal., za utkání 1 ks plátna 9 gr.
Roční daně zahradníka Šimona Steina činily:
dědičná z pozemku 18 gr., na stráže 7 gr., za 3 ks slepic 9 gr., za 18 vajec 1 gr. 9 hal., za utkání 1 ks plátna 9 gr.

Uvedené skutečnosti ukazují, že urbář z r. 1696 znamenal přímo drastické zvýšení poddanských povinností a robot Sedlnickými a že znamenal ve svých důsledcích nepředstavitelný útlak a nejbrutálnější vykořisťování poddaného lidu i obce Lubojat.
Sedláci a zahradníci se mohli z některých povinností robotních a naturálních vykoupit, to ukazuje již na značný progres renty peněžní, která např. ve vesnicích Jistebníku a Kunčicích, kde vrchnost nepotřebovala roboty, byla zavedena již v plném rozsahu. Pokud sedláci nemohli robotní povinnosti plnit osobně, museli za sebe posílat náhradu nebo platit.

Urbariální popis obce z r. 1796 je pozoruhodný také tím, že zachycuje charakter katastru obce, jejích polí, luk, pastvin a lesů, polohu a stav rybníků, komunikací a hranic.

Tak popis uvádí, že mezi lubojatskými selskými pozemky a tisovskou hranicí byl jedlový les (Thonwald), že pod vesnicí směrem ke Lhotce (Hegepusch) byl další lesní porost, který byl každých 7 let prodáván za 70 až 80 tol. V jeho blízkosti se nacházely 2 panské louky, z nichž se seno sklízelo do bítovského dvora.
U bítovské cesty byl mladý jedlový les Potoky, který vynášel ročně 2 tol. 18 kr.. Z louky v jeho sousedství se seno a tráva rovněž svážely do Bítova.
U lhotecké hranice byly ještě dva smíšené lesní porosty Štípky a Hrobovec, z nichž byl roční příjem 2 tol. 20 kr. 6 hal.
Další smíšený les měl název Pod kopcem neboli Hůrka.
Louka v údolí potoka Jamník (Gamblicht), sahající až k hrázi prvního rybníka, je označena jako suchá (Döre Wiese).
Další jedlový les se rozprostíral od lubojatsko-lhotecké hranice až k zbyslavickému chodníku.
Popis rovněž uvádí 3 rybníky pod jedlovým lesem v dolní částí údolí Jamníka, z nichž první se nazýval Lariš a třetí, nejnižší sloužil v té době současně jako nádrž pro vodní mlýn. Oba horní rybníky byly však v důsledku poškozených hrází využívány jako louky.
Poměrně přesně jsou zaznamenány hranice se sousedními vesnicemi. Z názvů tratí jsou jmenovány ještě Žlíbky, Hrabí a Cimberk (Zimberg), který je patrně jediným původním názvem německým.
V závěru urbariálního popisu je uveden souhrn všech vrchnostenských příjmů z Lubojat, který činil 211 tol. 5 gr.

Rozsah a výše poddanských povinností stanovených urbářem z l. 1696 ukazují, že ve srovnání s poměry v r. 1606 došlo v průběhu 17. stol. k jejich drastickému zvýšení a k úplnému znevolnění poddaného selského lidu. Byl to jeden z těžkých důsledků třicetileté války a politického a hospodářského vývoje období vrcholného feudalismu; na bíloveckém panství byla jednou z příčin tohoto stavu i vysoká zadluženost Sedlnických, kteří z ní hledali východisko v brutálním a nelítostném vykořisťování a útisku poddaných.26)

Situace se nezlepšila ani po smrti Václava Zikmunda Sedlnického v r. 1670, kdy se panství na řadu let ocitlo v rukou několika dědiců.

V r. 1696 se dostalo opět do držení jediného majitele, Františka Viléma Antonína Sedlnického, který je v r. 1699 koupí rozšířil o Hrabství a Kunčice, a po jeho smrti se ho ujala jeho manželka Beata Alžběta, jež zemřela v r. 1731. Za jejich dědice, Václava Karla Sedlnického vládly na bíloveckém panství po celá desítiletí tuhé poměry a nejtvrdší útlak.

V té době dosáhl stupeň vykořisťování a všemožného vydírání poddaných, jak ukazuje velká zadluženost poddaných té doby, patrně svého vrcholu.27)
Drastickým dokladem tohoto neutěšeného stavu jsou stížnosti Lubojat, Bítova, Lhotky a dalších vsí bíloveckého panství z r. 1782, podané nejdříve bíloveckému patrimoniálnímu úřadu a později i zemské vládě v Opavě.28)

Tehdy, když již bylo zrušeno nevolnictví, si poddaní zmíněných obcí stěžovali sice ještě na neúměrně vysoké povinnosti požadované Sedlnickými, především však na staré křivdy, jichž se na nich vrchnost dopustila v těžkých dobách nevolnictví. Hlavním bodem těchto stížností bylo zabrání někdejších selských pozemků, resp. jejich nucená výměna a připojení k panským dvorům. V Bítově k záboru pozemků došlo, jak vyplývá z výpovědí svědků, ještě před rokem 1740.

Tehdy uprchl z vesnice fojt do Polska, jeden sedlák uprchl do Maďarska a sedlák Foltin Seidler byl žalářován v Opavě.
Mezi ostatními sedláky vládla neshoda, nejednotnost a strach. Tak se vrchnosti podařilo zmocnit se nejlepších pozemků a vytvořit u dvora velké celky polí a luk.
Na obsah stížnosti Lubojatských ze 7. března 1782, jež měla 12 bodů, lze usuzovat z jednacího zápisu bíloveckého patrimoniálního úřadu z 9. března téhož roku, který byl sepsán s oběma mluvčími obce - Františkem Domovským a Matějem Urbáskem.

Písemná stížnost, na jejichž 12 bodech oba nekompromisně trvali, se týkala jak výše poddanských povinností, tak také záboru a vynucené výměny pozemků vrchností v r. 1743. Došlo k tomu v souvislosti se zřízením panského dvora Hany (Hahn) na lubojatském katastru mezi Lubojaty a Bílovcem. Právě tento bod stížnosti se snažil bílovecký vrchnostenský úřad zpochybňovat při jeho projednávání tvrzením, že šlo o regulerní smlouvu a dohodu mezi Václavem Karlem Sedlnickým a lubojatskými a lhoteckými sedláky, jak to dokládá zápis v 1. lubojatské gruntovnici.29)

Tento zápis z r. 1743 fixuje záměr Karla Václava Sedlnického zřídit na uvedeném místě dvůr a připojit k němu okolní selské pozemky. Za ně byly dle zápisu dány sedlákům v náhradu jmenovitě uvedené pozemky vrchnostenské, které se do té doby nacházely rozptýleně na jiných místech lubojatského, resp. lhoteckého katastru. Není pochyb, že ze strany vrchnosti šlo o nucenou výměnu, která vyhovovala jen jí a jejím záměrům zvýšit své příjmy koncentrací a zintenzívněním zemědělské výroby a zřízením dalšího dvora. Přestože na uvedeném zápise jsou podpisy fojta, radních, přísežných a sedláků, nebyla tato nespravedlivá výměna ničím jiným než aktem zvůle a vyděračství vůči poddaným. Fakt, že u vyjmenovaných pozemků nejsou žádné údaje o výměře, resp. hodnotě, to jen potvrzuje.

Avšak ani v r. 1782 stížnosti lubojatské obce nevedly k odčinění křivd. Postavení feudálního řádu a šlechty bylo v té době ještě neotřesitelné.
O hospodářských a sociálních poměrech obce a jejich obyvatel v průběhu 18. stol. nás poměrně souvisle informují zápisy dochovaných gruntovních knih, statistické údaje karolínského, tereziánského a josefínského katastru a dochované písemnosti urbariální komise v Opavě. Dle karolínského katastru, zachycujícího peněžní a naturální povinnosti lubojatských poddaných z r. 1736, byl dědičným fojtem Hanuš Richter. Jako sedláci jsou uvedeni Jakub Hanzelka, Matěj Richter, Bartoloměj Rippel, Jiří Seidler, Bernard Havelek, Pavel Sochorek, Jiří Lazecký, Martin Hanzelka, Jiří Richter Hanuš Ris, Matěj Hanzelka a Václav Richter. Jako zahradníci jsou jmenováni Ondřej Domovský, Jiří Tiel, Matěj Urbánek a Jura Stein.30)

Z r. 1768 je pro Lubojaty dochován soupis obyvatel, čísla domů a usedlostí a jména jejich majitelů.31)
Obec měla tehdy 33 domů a 157 obyvatel.
Fojtství č. 1 František Richter.
Selské usedlosti, jichž bylo tehdy 13, vlastnili:
č. 6 vdova po Janu Richterovi, č. 7 Josef Seidler, č. 9 František Sochorek, č. 13 Ondřej Richter, č. 18 Jan Damovský, č. 22 Václav Sonnek, č. 23 Jan Lazecký, č. 24 Jakub Tisovský, č. 27 Josef Richter, č. 28 Jan Ries, č. 29 Josef Richter, č. 30 Jiří Richter a č. 31 Matěj Richter.
Jako půlláníci jsou uvedeni na č. 5 Jan Richter a č. 8 Tomáš Dluhoš,
jako zahradníci na č. 12 Ondřej Stein, na č. 16 Jan Urbásek a na č. 18 Jiří Thiel.
Chalupnické usedlosti vlastnili: č. 2 Jakub Richter, č. 3 Matěj Rippel, č. 4 Josef Mužka, č. 10 Ondřej Lazecký, č. 11 Antonín Richter, č. 14 Jiří Lubojacký, č. 15 Jakub Richter, č. 17 Ondřej Damovský, č. 20 Matěj Urbásek, č. 21 Matěj Lazecký, č. 26 Václav Richter, č. 27 Václav Richter ml.

Poddanské povinnosti zachycené v tereziánském katastru z r. 1769 ukazují stále ještě na vysoké zatížení poddaných:
tak sedláci vedle pozemkové činže ve výši 1 zl. 4 kr. - 1 zl. 38 kr. měli robotovat po 38 týdnů 3 dny a po 14 týdnů ročně 2 dny s koňským potahem, odváděli 2 husy, 6-8 slepic a 22-33 a 3/4 vajec,
půlláníci platili 40 kro pozemkové činže, 38 týdnů robotovali s koňským potahem 2 dny a 14 týdnů po 1 dni, odváděli 2 husy, 3,5 slepice a po 15 vejcích,
zahradníci vykonávali mimo činže po celý rok týdně 3 dny pěší roboty.
Ostatní - chalupníci, výměnkáři a podruzi byli povinni robotovat ročně 24, ženy 12 dnů. K tomu přistupovaly ještě povinnosti 7 stráží, příze, nahánění zvěře atd.

V josefínském katastru z let 1786-1789 se vedle Již uvedených jmen majitelů usedlostí objevují ještě jména Kanclíř, Ohnesorg a Fischer.
Katastrální a gruntovní zápisy z 18. stol. přinášejí vedle již zmíněných skutečností též názvy tratí a výměry pozemků a kupní smlouvy a zápisy, obsahují inventáře hospodářství, údaje o hospodářských zvířatech, stavu domů a hospodářských budov a o nuzné životní úrovni selských rodin, chalupníků, výměnkářů a podruhů.

V 1. gruntovní knize v zápise z r. 1741 fol. 11 jsou uvedeny tyto názvy tratí:
Rybníčky. Před hrabím, Lazný kopec, Plátky, Hrstovnice, Cimberk, Na záhonech, Kniežpotok, Potoky (fol. 15),
v zápise z r. 1768:
(fol. 350) V Těšinově, Pod Těšinovem, Na lazoch, Pod hůru a Za sedliskem.
Zajímavé jsou v mnoha ohledech v gruntovních zápisech soupisy živého a mrtvého inventáře, popisy polí a podíly vyměnkářů.
Tak ze zápisu v 1. gruntovní knize z r. 1702 fol. 1 o převzetí fojtství synem Ondřeje Richtera Hanušem se dovídáme, že Hanuš Richter převzal dědičné fojtství za 450 tol. s následujícím inventářem:
5 koní s postroji, 2 okované vozy s příslušenstvím, 2 páry bran, 7 krav, 1 jalovice, 6 prasat, 24 ovcí, 10 slepic s kohoutem a 2 husy s houserem.

Z gruntovního zápisu v 1. gruntovní knize z r. 1740 fol. 105 o koupi selské usedlosti Jiřího Seidlera Matějem Heckrem čteme, že se tak stalo za 92 tol., z nichž jen dluh vrchnosti činil 56 tol. 22 gr. 6 hal., celkový dluh pak 83 tol. 13 gr. a 6 hal. Inventář usedlosti představoval:
1 kůň, 1 tažný volek, 2 krávy, 1 tele, 2 slepice a 1 kohout, 1 okovaný vůz, 1 pluh. 1 hak, jedny hrany, 1 řetěz, 1 sekera a 1 kosa.

Nepředstavitelně ubohé bylo vybavení chalupníků. Celková úroveň zemědělské výroby a životní úroveň znevolněného venkovského obyvatelstva byla po celé 18. stol. velice nízká a zhoršovala se ještě v dobách neúrody a válek.

Pokud jde o národnostní vývoj Lubojat, byly od svého vzniku české a zůstaly české i v 17. a 18. stol. přes poměrně značný počet německých jmen, jež se v tomto období v obci vyskytují. Svědčí o tom především české názvy místních tratí, čeští kněží a české bohoslužby, zejména od r. 1784, kdy byla vytvořena v Lubojatech samostatná fara.
Současně nutno podotknout, že se od 2. pol. 18. stol. začala postupně poněmčovat Lhotka.
V 2. pol. 18. stol. byla v Lubojatech škola,32) jejímž vyučovacím jazykem byla čeština, jak lze usuzovat z českých jmen učitelů, kteří zde působili v průběhu 19. stol.

Od 2. poloviny 18. století lze sledovat poměrně rychlý růst obce, jejíž počet domů vzrostl od roku 1768 do roku 1834 z 33 na 47 a počet obyvatel ze 157 na 321, z nichž mnozí nacházeli obživu jako přadláci a tkalci v bíloveckých textilních továrnách.
Další důležitý popis obce pochází z r. 1843, podává poměrně přesnou charakteristiku hospodářských a sociálních poměrů obce před revolučním rokem 1848.33)

V r. 1843 měla obec společně s Lhotkou výměru přes 993 jiter půdy:
mimo selské usedlosti a chalupy byl v obci kostel s farní budovou, školní budova, hájenka. chlévy pro letní ustájení ovcí, větrný mlýn a valcha bíloveckých soukeníků.
Většina půdy sloužila zemědělství - 706 jiter půdy bylo orné, 64 jiter luk, 7 jiter zahrad, 51 jiter pastvin, 32 jiter nově zalesněných pozemků, 5 jiter nevyužité půdy a 36 nepoužitelné. Polní práce byly prováděny vlastními potahy a ručně (pluh, brany, hak, kosy, hrabě). Přes pracovní úsilí a píli rolníků bylo hospodařeni málo racionální, málo produktivní a bez zřetelných přírůstků. Na půdě se pěstovalo hlavně žito, ječmen, oves, brambory, jetel, ozimá a jarní pšenice, len a zelí. Taktéž se pěstovaly ovocné druhy, které však byly jen pološlechtěné.
Zemědělské produkty byly dobré kvality a větší hospodáři je prodávali ponejvíce na trzích v Bílovci.
V obci se v r. 1843 chovalo 43 koní, 120 krav, 41 kusů mladého dobytka, 106 ovcí a 130 prasat. Většího významu neměl ani chov drůbeže a včel, neboť v obci bylo v té době asi 50 včelstev.
Podle konskriptu měly Lubojaty se Lhotkou celkem 461 obyvatel a 64 číslovaných domů, z nichž jen 6 bylo zděných, ostatní byly dřevěné s šindelovou nebo slaměnou krytinou. Z 94 rodin se v té době již jen 27 živilo zemědělstvím, 7 řemesly, 2 veřejnou službou a 58 dělnickou a nádenickou prací.

Potrava obyvatelstva se skládala převážně z moučných pokrmů. brambor, zelí. luštěnin. mléka, másla a sýrů. Maso se jedlo jen o nedělích, svátcích a o žních.
K Lubojatům byla tehdy přifařena a přiškolena nejen Lhotka, ale také Bítov, o němž konskript mylně uvádí, že měl tehdy vlastní kostel a školu.
O obyvatelstvu konskript říká, že bylo katolického vyznání a české. V této době je stále ještě venkovské obyvatelstvo sužováno poddanskými povinnostmi, které jsou již nesrovnatelné s poměry v 18. stol., ale při nízké zemědělské výrobě byly pro rolníky stále ještě tíživým břemenem. Avšak již následující léta měla znamenat jejich úplný konec a osvobození venkovského lidu po staletích feudálního bezpráví a útlaku.

Avšak dříve než revoluční rok 1848 skoncoval s panskou robotou, s potupnými feudálními povinnostmi a pouty, došlo mezi poddaným lidem bíloveckého panství k projevům nespokojenosti, k odmítání plnění robot a povinností vůči vrchnosti. Přispěl k tomu značnou měrou celkový hospodářský a společenský vývoj, který začal v našem kraji ve 20. letech 19. stol. vznikem a rozvojem tovární výroby, nahrazující postupně neproduktivní výrobu řemeslnou.
Tak tomu bylo i v Bílovci, kde vzniklo několik textilních továren. v nichž postupně nacházeli práci ti obyvatelé okolních vesnic, kteří v zemědělství již nenacházeli obživu.
Postupný rozvoj kapitalistické výroby zatlačoval zastaralý feudální systém a připravoval jeho pád. Tyto nové skutečnosti hospodářské a společenské nemohly zůstat bez vlivu na dosud ujařmený venkovský lid, který se začal bouřit proti nenáviděným feudálním povinnostem.

Na bíloveckém panství došlo mezi poddanými k prvým projevům odporu a renitencím již v r. 1846, po tom, co o vánocích 1845 došlo v Bílovci k dělnickým bouřím v Hirtově továrně na sukno, jež měly bezprostřední vliv na vznik poddanských nepokojů.34)
Nemenší vliv na vývoj událostí měly i zprávy přicházející o selských povstáních z Haliče, šířené hlavně dělníky, a zveřejnění normálky z 31. ledna 1847 v guberniálním cirkuláři, který způsobil na celém bíloveckém panství mimořádný rozruch, neboť zde byly ve většině vsí stále vysoké robotní povinnosti.

Tak ve Lhotce to bylo vedle peněžních a naturálních dávek u sedláků 75 robotních dní se spřežením a jednou osobou, u půlláníků pak 43 dní pěších robot ročně, u podruhů 13 a u jejich žen 12. K tomu přistupovala pochopitelně ještě povinnost hlídek na zámku a nadhánění zvěře na panských honech.
V ostatních vsích panstvi byly robotní povinnosti značně vyšší.
V Bravinném činila robota sedláků se spřežením 110 dní v roce, v Bítově 126, v Tisku 127,5 v Lubojatech, Radotíně a Velkých Albrechticích dokonce 142 dní. Neudivuje proto, že právě v posledních vesnicích, kde byly roboty nejvyšší, došlo k renitencím a k otevřené vzpouře.

První zprávy o odmítání robot pocházejí již z července 1847 z Velkých Albrechtic a Radotína, kde část poddaných odmítla robotovat při kosení panského žita. Stalo se tak pod vlivem jakýchsi patentů o uvolnění roboty, šířených bíloveckými soukeníky Florentinem Hoppem a Josefem Gebauerem.
K dalším projevům odporu a odmítání roboty došlo pak v lednu a únoru 1847 v Lubojatech, kde sedláci odmítli robotovat při kácení a svozu dříví v bítovských lesích.
Vězením byli tehdy potrestáni sedláci Josef Stein z č. 18, zahradníci František Zdražil z č. 27, Antonín Thiel z č. 9 a chalupník Antonín Bsonek z č. 21.
Lubojaty se vůbec staly tehdy po několík měsíců přes opakované hrozby a varování vrchnosti ohniskem odporu na celém panství. Když se nepokoje a odmítání robot začaly povážlivě šířit do dalších obcí a vrchnost na jejich utlumení již nestačila, požádala v březnu krajského hejtmana o vojenský zákrok. Po počátečním váhání byl z Opavy na bílovecké panství vyslán ještě v březnu trestní oddíl o 107 mužích, složený z pěchoty a dragounů.
Do vzbouřených Lubojat byla vyslána celá kompanie 29. řadového pluku von Schmeling pod vedením setníka Preglera, jejíž mužstvo se ubytovalo u sedláků, začalo je násilím a pod bajonety vyhánět na práce na panské. Za tuto službu museli sedláci nenasytnou soldatesku dobře kostýrovat a platit denně každému muži 6 kr. Následovaly ještě krutější represálie, které přiměly k útěku z obce sedláky Františka Seidlera, Františka Feilhauera, Josefa Steina, Františka Richtra, Jana Schwarze, Františka Zdražila, Ignáce Seidlera a zahradníky Antonína Thiela a Josefa Urbáska. K podobným útěkům došlo i v Bítově a ve Lhotce.
Nicméně po několika dnech se podařilo silnou vojenskou asistencí odpor poddaných zlomit. Následovalo pak zatýkání, soudy a vězení.

Není pochyb, že se těmito represivními opatřeními podařilo obnovit pořádek jen nakrátko, neboť již v příštím roce, v revolučním roce 1848, rozhodnutí kroměřížského sněmu skoncovalo s potupnými feudálními povinnostmi, které po staletí tížily poddaný venkovský lid. Avšak ani tentokrát se to neobešlo bez komplikací, protože zrušení feudálních povinností se mělo uskutečnit za výkup, což bylo přijato venkovským lidem s velkým zklamáním. Výkupní částky byly vysoké hlavně u sedláků, protože byly původně vyměřeny jako dvacetinásobek finančně vyjádřených ročních poddanských povinností.35)
Stanovená výkupní částka se u lubojatských selských gruntů pohybovala od 120-123 zl., u půlláníků činila asi polovinu, u chalupníků kolem 1 zl. 36 kr., příp. méně. V několika případech bylo u chalupníků od výkupu úplně upuštěno.
Vysoká výkupní suma byla stanovena za fojtství - 637 zl. 32 kr. a za lhotecký mlýn - 532 zl. 34,8 ks. Výkupné mohlo být složeno jednorázově nebo spláceno v měsíčních splátkách po 20 let. Jeho nepřiměřená výše však narazila na odpor, hlavně u sedláků. Postupně došlo k jeho snížení zhruba o 2 třetiny, avšak i tak znamenalo pro sedláky značné finanční zatížení.

Přesto znamenal rok 1848 v dosavadním životě vesnice a jejího lidu zlom a počátek nového vývoje. Konec staletí nadvlády vrchnosti přinesl i změnu ve správě a řízení obce. Správa a řízení obce přešly od r. 1848 do rukou starosty a obecního výboru, volených na období 3 let.
V lubojatském obecním představenstvu byli také zastoupeni radní z Bítova a ze Lhotky, jež byly součástí obce Lubojaty.
Výrazem změněných poměrů bylo ještě v r. 1848 vystavění a otevření nové školy na místě dnešního hostince. Z dochovaných písemných pramenů lze vyčíst, že na škole působili čeští učitelé, že se používalo českých učebnic a že do počátku 80. let minulého století byla vyučovacím jazykem čeština. Počet žáků se pohyboval od 150-200, neboť školu navštěvovaly také děti z Bítova a ze Lhotky.

Dvojjazyčné vyučování se zavádí teprve v 80. letech za řídícího učitele Rudolfa Sattkeho, to mělo zřejmě v posledních desetiletích existence Rakousko-uherské monarchie vliv na poněmčení Lhotky o částečně i Lubojat.

Vůbec školství věnovala lubojatská obec velkou pozornost. Svědčí o tom skutečnost, že již v roce 1877 byla provedena přístavba školy v Lubojotech, v r. 1896 byla vystavěna nová škola v Bítově, v r. 1900 ve Lhotce a v r. 1912 za 32 tisíc rakouských korun dnešní škola v Lubojatech.
Od vzniku ČSR byl obnoven její český charakter.
V l. 1919-1938 na ní působil jako řídící učitel František Vavrečka, který byl umučen za německé okupace v koncentračním táboře. Během okupace zůstala škola dvojtřídní, avšak v jedné třídě bylo zavedeno vyučování v německém jazyce.
V l. 1945 až 1950 zde působil jako ředitel Bohumír Peš.
v l. 1950-1955 Josef Hon
a od r. 1955 je ředitelem Vlastimil Prouza, pod jehož řízením byla v r. 1970 provedena nákladem 840 tisíc Kčs generální oprava a modernizace školní budovy.
V současné době je škola dvojtřídní a má 37 žáků. Navštěvují ji také děti ze Lhotky, jež je od r. 1945 místní částí obce.

Pokud jde o vývoj hospodářských a politických poměrů obce po roce 1848, měnily se jen ponenáhlu. Hospodářský základ života jejích obyvatel tvořilo zemědělství, které si zachovalo fakticky až do období socialistické kolektivizace malovýrobní charakter. Jen větší rolníci používali od 20. let našeho století některých zemědělských strojů.

Stále větší počet obyvatel nacházel od pol. minulého století obživu v bíloveckých továrnách, ve vítkovických železárnách a ostravských dolech. Počet obyvatel měl od konce 50. let minulého století vzestupnou tendenci, ve Lhotce klesající.
V r. 1851 měly Lubojaty 53 domů a 357 obyvatel, v r. 1869 336, v r. 1880 373, v r. 1890 406, v r. 1900 434, v r. 1910 482 a v r. 1921 447 obyvatel.36)
K uvedeným letům měla Lhotka následující počty obyvatel: 144, 134, 131, 123, 141 a 122.

Od konce minulého století měla německá menšina rozhodující vliv na správu obce, a to bylo příčinou nespokojenosti české většiny v Lubojatech a českého obyvatelstva v Bítově. Tato skutečnost byla hlavní příčinou úsilí Bítova o dosažení obecní samosprávy. Stalo se tak na základě schválení Slezskou zemskou vládou v lednu 1916,37) avšak k faktickému odtržení Lubojat došla až po 28. říjnu 1918, kdy správa lubojatské obce přešla do českých rukou.
Za 1. světové války, kdy se povážlivě zhoršila sociální postavení většiny obyvatel, padlo 8 lubojatských občanů.

České obyvatelstvo Lubojat a Bítova přijalo vyhlášení samostatné Československé republiky s nebývalým nadšením.38)
V r. 1918 byla v obci založena dělníky sociálně demokratická strana. Starosty obce byli od r. 1918 František Seidler, Vincenc Lubojatský a František Gallus.
Za německé okupace byl obecní úřad přenesen do Lhotky a na úřad starosty byli dosazeni Němci. Český politický a kulturní život byl v obci úplně potlačen. Povinné dodávky zemědělských produktů, zavedení přídělového systému na základní životní potřeby, potlačení demokratických a občanských svobod a práv českého obyvatelstva měla za následek rostoucí nespokojenost a odpor, zvláště v posledních válečných letech.

Tím spíše uvítalo české obyvatelstvo obce 29. duben 1945 - den osvobození obce hrdinnou Sovětskou armádou. Za její osvobození obětovalo své životy 11 sovětských osvoboditelů, jichž nebude nikdy zapomenuto.
Za osvobozovacích bojů zahynuli rovněž 2 občané a bylo zničeno 5 budov. Brzy po osvobození byl zvolen národní výbor, který se ujal správy obce a začal s odstraňováním válečných škod, obnovením zásobování a postupným rozvíjením politického a kulturního života obce.
14. června 1945 byla v Lubojatech založena vesnická organizace KSČ, která začala významným způsobem ovlivňovat další politický vývoj obce. Rozhodující úlohu začala sehrávat po únorovém vítězství 1948.

Předním úkolem národního výboru v l. 1945-1946 byla konfiskace německého majetku, vysídlení Němců a osídlení Lhotky českým obyvatelstvem. Obec získala také část pozemků velkostatku Sedlnických.

Po roce 1948 se přistoupilo pod vedením národního výboru a organizací a složek Národní fronty k cílevědomému zvelebování a budování obce. Od té doby začal její vývoj k socialistické přítomnosti. Předsedy národního výboru byli František Gallus, Josef Seidler, Adolf Němec, Viktor Zdražil, Otto Bzonek a od r. 1960 Osvald Kopec.

Jedním z nejdůležitějších úkolů socialistické výstavby obce byla združstevnění zemědělské půdy a vybudování základů socialistické zemědělské velkovýroby.
Úsilím vesnické organizace KSČ byl utvořen přípravný výbor, který již 1. srpna 1950 založil jednotné zemědělské družstva, jehož prvým předsedou byl zvolen rolník Viktor Zdražil (č. 67).
Do r. 1953, kdy bylo provedeno společné ustájení dobytka, obhospodařovalo družstvo 50 ha půdy, kterou do něj vložilo 8 převážně drobných rolníků. Přes začáteční potíže se již tehdy přistoupilo k adaptaci nevyhovujících hospodářských objektů a k zakoupení traktoru.
V r. 1956 došlo také ve Lhotce k ustavení JZD, jež byla po krátkém trvání převzata Čsl. státním statkem v Bílovci.
Do r. 1957 zůstala JZD v Lubojatech jen družstvem menšinovým. Teprve od tohoto roku se rozšířila na celou obec: tehdy měla 84 členů a obhospodařovala 528 ha zemědělské půdy. Rychle se začala rozvíjet výstavba hospodářských objektů, postupně začala úspěšně růst i jeho produkce.
V r. 1959 byl vybudován nový kravín a byla provedena rozsáhlá adaptace vepřína.
V r. 1960 byl vybudován ve středisku JZD koráb
a v r. 1961 nový vepřín a konírna.
V r. 1962 byl zakoupen první sovětský kombajn.
V r. 1964 se uskutečnila stavba mechanizačního střediska. Téhož roku došlo po vzájemné dohodě mezi národními výbory a družstevníky ke sloučení s JZD v Bítově. Také nově vzniklý celek se rozvíjel úspěšně a plnil ve většině ukazatelích plánovanou produkci.
V r. 1973 byl vytvořen v zájmu dalšího vzestupu zemědělské výroby z JZD Lubojaty-Bítov, Tísek a Slatina nový ekonomický celek 1. máj se sídlem v Tísku. Tento celek obhospodařuje 1721 ha zemědělské půdy, je vybaven moderní velkovýrobní zemědělskou mechanizací, umožňující dosud nebývalý vzestup produktivity a intenzity zemědělské výroby.

Během uplynulých 30 let socialistické výstavby našeho státu změnila svou tvář i obec Lubojaty a výrazně se změnil i život jejich občanů. Plánovitým zvelebováním a výstavbou byly vybudovány nové obecní a okresní komunikace, nová kanalizační a elektrická síť a bylo vybudováno nové osvětlení. Byla provedena generální oprava budovy MNV, školy, byly vybudovány nové hospodářské objekty JZD a nová sportovní zázení.

Pro potřeby protipožární ochrany byla zřízena nová zbrojnice, byly vybudovány vodní nádrže a požární sbor byl vyzbrojen moderní technikou. V obci byla zřízena mateřská škola, poštovní úřad, moderní samoobsluha a řada dalších objektů veřejného zájmu. Vyrostla zde řada nových rodinných domků a zásadně se změnila životní a kulturní úroveň všech jejích obyvatel, hlavně však mladé generace.

Většina těchto akcí je dílem obětavého úsilí funkcionářů národního výboru, organizací a složek Národní fronty a většiny občanů. Jejich společným úsilím vzniklo dílo, jehož hodnota představuje několik miliónů Kčs. To je také ten nejkrásnější dar k jejímu významnému jubileu a nejlepší vklad do let příštích.

Poznámky:

1) Srov. L. Hosák, K počátkům měst na jihovýchodním Opavsku vůbec a města Bílovce zvláště, 650 let města Bílovce, str. 9.
2) Srov. L. Hosák, mapka Bílovecka v době předhusitské, Bílovecko – vlastivědný zpravodaj č. 4/1958; dále Historický místopis Bíloveckého okresu III, tamtéž č. 6/1958, str. 14-15.
3) CDM IV, CXXIV, p. 172-173
(reg. Compositio litis inter monasterium Gradicense et Budislaum de Hlubojat de capella ibidem in praejudicium ecclesiae in Polom aedificata. Datum Olomucii, Vl. Idus Aprilis, 1276).
Alexius, decanus, et Cyrus, archidiaconus Olomucensis ecclesie, vniuersis presentem paginam inspekturis salutem in eo, qui est omnium vera salus. Nouerint uniuersi presentes et posteri, quibus legendum occurrerit presens scriptum, quod nos super causa, que orta fuit inter venerabilem dominum Budis, abbatem Gradicensem, ex una, et Budysslaum de Hluboiat ex parte altera, super eo quod idem Budislaus capellam in eadem villa Hluboiat in preiudicium ecclesie eiusdem uenerabilis abbatis, site in Polom, suo et conuentus sui irrequisito consensu construxit, quamuis ipsa uilla ad eius parochiam in Polom iure debeat pertinere, electi arbitri unanimi assensu patrium, imo partibus studiosis ad componendum, in ipsa causa, prout dictaret equitas, inter ipsos taliter, et ut uisum est nobis, satis eque decreuimus componendum: ut prefatus Budislaus et sui successores capella in uilla Hluboiat sine contradictione abbatis et successorum eius et conuentus libere habere debeat perpetuo pleno iure, predicti abbatis capella no, plebano in Polom, sedecim mensuras Opavienses, octo uidelicet siliginis et octo auene, et dimidium fertonem argenti in pondere Olomucensi in uigilia b. Martini annis singulis ex integro soluturus, ita, ut quotiescunque huic nostre ordinationi Budislaus prescriptus contraire attemptauerit, negligendo pensionem reddere plebano ecclesie memorate, pene sub nemine teneatur ad decem marcas argenti, episcopo quatuor, tres Olomucensi capitulo, tresabbati et conuentui, ad quod et sui posteri tenebuntur. Ut autem hec nostra ordinatio inconuulsa permaneat, ipsam conscribi parti cauendo utrique, et sigillorum capituli nostri et nostrorum, nec non et eiusdem abbatis venerabilis appensione decreuimus communiri. Actum anno domini MCClXXVl. Presentibus: Nicolao preposito, canonico regulari. Prethborio, filio Benede. Andrea, plebano s. Marie in Olomucz. Victorie uicario. Domino Budislao de Wessele. Borzita de Sennicz. Gesutborio de Racowe. lamberto de Bystrzicz, et allis quam pluribus fide dignis. Datum in Olomucz. Vl. Idus Aprilis.
(Ex Annalibus Gradicensibus MSS)

CDM IV. CXXIV. p. 172-173 (překlad)
(Dohoda o sporu mezi klášterem hradišťským a Budislavem z Lubojat o kapli tamtéž - na újmu kostela v Polomi vybudované. Dáno v Olomouci 8. dubna 1276). Alexius, děkan, a Cyrus, arcijáhen olomouckého kostela všem, kdož budou prohlížet tuto listinu, blaho v tom, co je skutečným blahem všech. Nechť vědí všichni přítomní i budoucí, jímž se naskytne čísti tuto listinu, že stran sporu, který povstal mezi ctihodným panem Budem, opatem hradišťským z jedné, a Budislavem z Lubojat ze strany druhé, stran toho, že týž Budislav v téže vsi Lubojatech postavil se souhlasem svým a vyžádaným (souhlasem) svého shromážděni kapli, na újmu kostela téhož ctihodného opata, umístěného v Polomi, ačkoliv sama ves musí podle práva přináležet k jeho farnosti v Polomi, my, prostředníci sporu vybraní s jednomyslným souhlasem účastníků, podle toho, jak účastníkům usilujícím o srovnání velela spravedlnost, i mezi námi samými podobně, jak vidíme, dosti spravedlivě jsme rozhodli sepsati:
aby svrchuřečený Budislav a jeho dědicové bez odporování byli zavázáni, aby kapli ve vsi Lubojatech svobodně drželi opat, dědicové jeho a konvent věčným plným právem, kaplanovi svrchuřečeného opata, plebánovi v Polomi, byli sedmnácti měrami opavskými, osmi ovšem pšenice a osmi ovsa a polovinou věrdunku stříbra ve váze olomoucké ve svátek sv. Martina v jednotlivých letech povinováni tak, aby svrchupsaný Budislav, kolikrátkoli by se pokusil protivit tomuto našemu nařízení nedbaje odevzdati plat plebánu připomenutého kostela, nechť je zavázán pod jmenovitou pokutou do deseti hřiven stříbra, čtyři biskupovi, tři olomoucké kapitule, tři opatovi a konventu, k čemuž nechť jsou zavázáni i jeho potomci.
Aby však toto naše nařízení zůstalo nezvratné, rozhodli jsme, aby bylo sepsáno ke střeženi oběma stranám a potvrzeno přivěšením pečetí naší kapituly a nás a zajisté také (pečeti) téhož ctihodného opata.
Ujednáno léta Páně 1276 za přítomnosti probošta Mikuláše, premonstráta, Předbora, syna Benedova, Andrea, plebána u sv. Marie v Olomouci, vikáře Viktora, pana Budislava z Veselí. Bořity ze Senice, Jesutbora z Rakové, Lamberta z Bystřice a mnohých jiných důvěryhodných.
Dáno v Olomouci Vl. Idus Aprilis.
(Z letopisů kláštera hradišťského)

4) Viz místopisný rejstřík obcí Severomoravského kraje, Díl I, písmo A-L, str. 417.
5) Viz L. Hosák-R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, písmo A-L, str. 560.
5) Viz F. Liewehr, Die Ortsnamen des Kuhländchens, Liberec 1926, str. 73.
7) Viz tamtéž jako pozn. 5.
8) Srov. V. Prosek, Topografie Opavska, sv. 1, písmo L-N fol 133.
9) Srov. L. Hosák, Historický místopis Bíloveckého okresu III. Bílovecko-vlastivědný zpravodaj č. 6, str. 13.
10) Srov. tamtéž jako pozn. 8. str. 134.
11) Ves Vyškovice byla obnovena po třicetileté válce; Žebrákov, který byl v její blízkosti, zanikl úplně a připomíná jej jen název trati.
12) Viz J. Pleskot, Město Bílovec od konce husitství do začátku třicetileté války, Bílovecko-vlastivědný zpravodaj č. 4, str. 5.
13) Viz tamtéž jako pozn. 9; Lhotka je poprvé uvedena v r. 1377 jako Myslíkova Lhota. později Ješkova Lhota a něm. Blaschdorf.
14) Viz J. Pleskot, tamtéž str. 6.
15) Viz F. Schwarz, Bílovecké městské knihy 16. a 17. stol., jejich obsah, jazyk a význam, 650 let města Bílovce, str. 22-25.
16) Viz A. Turek, vývoj národnostních poměrů v Bílovci, 650 let města Bílovce, str. 58.
17) Státní archív Opava, AV Bílovec sign. 5, fol. 204-227; viz blíže.
18) Srov. J. Pleskot, Město Bílovec na počátku třicetileté války, Bílovecko-vlastivědný zpravodaj č. 9/1959, str. 6-8.
19) Srov. J. Pleskot, Město Bílovec v období vestfalského míru, Bílovecko-vlastivědný zpravodaj č. 11/1959, str. 5-8.
20) Viz A. Turek, tamtéž str. 59.
21) Viz G. Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren. sv. III., str. 244.
22) Viz J. Zukal. Zur Geschichte der Herrschaft Wagstadt im 16. und 17. Jahrhundert.
Zschr. für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesien. roč. 1906/07 seš. 1-2, str. 4.
23) Viz L. Hosák, Historický místopis Bíloveckého okresu I, Bílovecko-vlastivědný zpravodaj č. 4/1958. str. 14.
24) Viz J. Zukal. tamtéž str. 6.
25) Státní archív Opava, AV Bílovec, sign. č. 6.
26) Viz J. Zukal, tamtéž str. 8 - 12.
27) Státní archív Opava, 1. gruntovní kniha obce Lubojaty, sign. A 37-10.
28) Státní archív Opava. Spisy urbaniální komise panství Bílovec - stížnosti poddaných z Lubojat, Bítova a Lhotky z r. 1782.
29) Viz 1. gruntovnici obce Lubojaty A 37-10, fol. 53 - 57.
30) Státní archív Opava, Kat. karolínský sign. 69, fol. 186.
31) Státní archív Opava, AV Bílovec, sign. 103.
32) K r. 1789 je dochován doklad o úmrtí lubojatského učitele Karla Pische; Státní archív Opava, sign; P 22. kart. 33.
33) Státní archív v Brně, D 8 Stabilní katastr-vceňovací operáty 1765-1897, sign. 1264, Lubojaty.
34) Viz J. Drkal, Selské renitence na Bílovecku v l. 1846-1848, Slezský sborník r. 1956, str. 183-194.
35) Státní archív Opava, Okresní vyvazovací komise - vyvazovací operáty, sign. l 5.
36) Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska, Opava 1924, Lubojaty str. 168-169 a str. 504.
37) Tamtéž str. 160.
38) Nové a nejnovější dějiny obce byly zpracovány na základě údajů z obecní kroniky.