Lubojaty

Oficiální stránky obce Lubojaty a jednoho handbikera s mottem: Kolo mě dostalo na invalidní vozík a kolo mi zase pomáhá nahoru

Oldřich Němec na handbiku okolo SELLA RONDA V ITALSKÝCH DOLOMITECH – 25. července 2010

Tahle akce se zrodila večer po mém loňském výjezdu s handbikem na passo Stelvio.

„Tak co příští rok,“ ptá se Marian? „Pojedeme do Italských Dolomitů,“ říkám. „Tam už
jsi na handbiku jezdil.“ „To ano, ale teď zkusím objet celé Sella Rondo.“ (měl jsem
informaci, že je to zhruba 40 kilometrů). „To bys mohl.“ uzavřel Marian.


Díky nějakému dobákovi (dobrák = kokot), který zatarasil betonovou sutí ve Staré Bělé – Proskovicích asi dvoumetrový nepoškozený kousek vozovky na Starou Ves, jediné místo po kterém jsem po sesuvu půdy mohl na handbiku projet, jsem týden před odjezdem v tomto místě poškodil plášť a ráfek předního kola na handbiku. Můj vztek z této události mírnilo vědomí ve schopnosti Radima a Čendy z firmy 4 Ever ze Studénky. Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů (nebo se to říká obráceně?). Rozměr ráfku 20-571, který na handbiku používám, není zrovna jednoduché sehnat, ale firma 4 Ever mě opět nezklamala. Bylo to o fous, ale na Sella Rondo jsem nakládal do auta handbik již s novými ráfky i plášti.
Děkuji moc.

Velké poděkování patří také mému dalšímu sponzorovi, firmě Atex a sympatické paní Fridrichové, která mi k této příležitosti nechala ušit a poslat cyklistický dres i bundu.

duha  nad nedodělanou dálnici v oblasti Suchdola nad OdrouSilná bouře v pátek večer před odjezdem ve mně probudí fotografickou vášeň lovce blesků, kdy vypnutí automatického zaostřování fotoaparátu tuto vášeň usnadňuje a to mě bude později hodně mrzet. V sobotu ráno o půl sedmé s Jindřiškou vyjíždíme a nádherná duha nad rozestavěnou dálnici v oblasti Suchdola nad Odrou je doufám pro nás dobrým znamením.

Na passo Campolongo do Apparthotelu Sella Ronda, kde Jana sehnala bezbariérové
Apparthotel Sella Rondaubytování, přijíždíme po pohodové jízdě o půl šesté odpoledne krátce po Dušanovi
a Janě. Pavla s Mariánem zkompletují HANDBIK OLDA TEAM příjezdem hodinu po nás.

Kontrolní otázka. Po příjezdu do Apparthotelu Sella Ronda (1875 m/m) musím odpustit vzduch z nafukovací Roho podušky do mého vozíku (kriplkáry) a divím se, proč je tak silně nahuštěná. O čtyři dny později v městečku Villa Santina (372 m/m) je poduška zase téměř prázdná a já jsem neprávem podezříval Dušana, že mi ji při nakládání do auta náhodně propíchl. Je možné, aby výškový rozdíl 1500 metrů a atmosférický tlak byl příčinou tohoto jevu?

Handbik Olda Team SELLA RONDA 2010 V ITALSKÝCH DOLOMITECH

Večer probíráme volbu, zda okruh Sella Ronda pojedu ve směru, nebo proti směru hodinových ručiček. Jistotu mám pouze v tom, že určitě začnu sjezdem. Marian radí jet ve směru hodinových ručiček, kde mě čeká 3,8 km dlouhý sjezd na Arabbu a devítikilometrový výjezd na passo Pordoi, Dušan zase radí opačně, kdy 7.4 kilometrovým sjezdem dojedu do Corvary a z té mě čeká devítikilometrové stoupání na passo di Gardena.

Pro Dušanovou verzi se přikláním i z důvodů, že stoupání z Arabby na passo Pordoi jsem již v září roku 2006 na handbiku vyjel.

Zda vyrazím již zítra v neděli, nebo se raději trochu aklimatizuji a nechám svůj pokus na pondělí? Tak tady nedostávám od Handbik Olda Teamu žádný prostor pro vlastní rozhodnutí. Pojedeš zítra, má být hezké počasí, Pavla tě bude doprovázet na kole, Jindřišku s Janou sveze Dušan autem do Corvary a potom půjdou s tebou do kopce pěšky, no a Dušan s Marianem pojedou na kolech Sella Rondo v obráceném směru, když dojedou okruh, vezmou auto a přijedou za tebou. Konec diskuze.

Posledních čtrnáct dnů před odjezdem jsem kvůli nezvykle teplému počasí jezdil tréninky dokonce při teplotě 40°C (měřeno na handbiku ve výši sedačky).
V šest hodin ráno na Campolongu před Apparthotelem Sella Ronda ukazuje teploměr pouhých 4.5°C. Celkem dost chladno, ale raději o 35 stupňů chladněji, než trénikové čtyřicetistupňové vedro..

Podle výrazu správce Apparthotelu, který mě ráno zpozoroval na handbiku a jemuž Marian vysvětluje, že chci objet celý okruh Sella Ronda usuzuji, že to nebude jednoduché. Shovívavým úsměvem a nevěřícným kroucením hlavy jakoby říkal: “ Bláznům se nemá odporovat.“

V neděli 25. července 2010 v devět hodin ráno dostávám od Pavly dobře míněný rozkaz: „Zapni si přilbu a jeď s rozumem.“ Přilbu zapínám, ale při sjezdu se mi ten rozum vždycky někde zatoulá. Možná mi ale adrenalin trochu srovná tep, který jsem při nasedání na handbik měl přes 150. A tak to při sjezdu do Corvary na novém asfaltovém koberci při první možné příležitosti pouštím až na 68 km za hodinu. Není to sice moje 84kilometrová maximálka, kterou jsem na handbiku dosáhl při jízdě ze Studénky do Bílovce a ani jinde na okruhu již tuto rychlost nepřekonám ale tep se mi opravdu snížil.

V Corvaře na křižovatce mne zaskočí hustý provoz. Auto za autem, spousta motocyklů s nimiž někteří jezdí jako šílenci a k tomu všemu ještě sem tam nějaký ten autobus. Je poznat, že neděle a hezké počasí vyhnalo do Dolomit spoustu turistů. Možná by pondělí bylo klidnější, ale skutečnost, že většina řidičů zde cyklisty nevnímá jako obtížný hmyz a nesnaží se vytlačit je do příkopu mne trochu uklidňuje.

A že nás cyklstů ale tady je (sám se také považuji za cyklistu). Opět jsem si potvrdil známou pravdu, že Itálie je zemí stvořenou pro cyklistiku. Atmosféra je i přes silný provoz úžasná. Potkám i několik dresů teamu Liquigas, ale Roman Kreuziger, který tady před Tour de France trénoval, mezi nimi být nemůže. Jede dnes závěrečnou etapu letošního Tour. Už ví, že skončí na devátém místě a naplní tak své prohlášení před Tour de France. Doufám, že já to také zvládnu. Nechtěl bych být za mluvku. V prudkém stoupání mě každou chvíli povzbuzují gesta a volání ostatních cyklistů – ciao, bravo, eccellente. Tuto atmosféru mám rád a pro podobné chvíle jsem ochoten tvrdě trénovat i riskovat pohyb na handbiku i v běžném českém provozu. Také doufám, že se můj anděl strážný již nikdy neožere a nenechá mě bez dozoru, jako to udělal 18. října 1997. Od té doby mi pro cyklistiku zůstalo funkčních jenom část prsních svalů, ramena a ruce, ale nestěžuji si. Mohlo být i hůř.

Mám však o ně i obavy. Připadá mi, že jsou jako chodci na zdejších cestách ve větším ohrožení, než cyklisté. V jedné z mnoha prudkých zatáček míjí o pár centimetrů autobus Jindřišku, která natlačená na svodidla nemá kde uhnout. A to kdyby tak ještě tušila, že díky debilitě svého manžela a jeho zálibě ve focení blesků, s tím souvisejícího vypnutí autofokusu na fotoaparátu, bude mít ze 150 snímků zaostřeno pět, asi by mě místo doprovodu, focení a doplňování vody do camelbagu mlátila celou cestu fotoaparátem po palici. No a Jana by se k ní mohla přidat z druhé strany. Ta zase kvůli kameře, kterou mi půjčil kamarád Mirďa. Aniž by si předem mohla Jana vyzkoušet její ovládání, předávám ji kameru se slovy: „Natočíš záběr a když zaklopíš displej, kamera se vypne.“ No a kecal jsem, kamera nevypnula. Mé odborné rady znamenaly jediné. Většina záběrů v poměrně rychle zaplněné paměťové kartě kamery podrobně snímá rozkývaný povrch silnice, jak při chůzi držela Jana zapnutou kameru v ruce. Tak v tomhle jsem trošilinku zklamal.

Cesta na passo di Gardena se stoupáním 10 – 11% by se jistě dala srovnat s mnoha alpskými cestami. Na rozdíl třeba od passa Stelvia jsou však zdejší zatáčky tornanti o dost silově náročnější na projetí. V levotočivých zatáčkach to po vnějšku ještě ujde. V pravotočivých zatáčkách mi však většinou proklouzává přední kolo. Sklon několika metrů silnice v těchto tornanti si netroufám odhadnout.

V jedné z posledních zatáček před passo di Gardena míjím u parkoviště cyklistu,
který mi italsky říká něco ve stylu fine del tiro. Říkám si, asi mě uklidňuje,
že už to mám jenom kousek. Rukou mu naznačím okruh a říkám mu hodně pomalu a
zřetelně, aby mi rozuměl. J é d ů á ž n a p á s ó C á m p ó l ó n g o. Jeho
nehraný údiv, vztyčený palec a slova bravo bravissimo jsou důkazem, že mým
slovům rozuměl. Je to dobré, říkám si, když budu mluvit pomalu, budou mi tady
rozumět.

„To je vlastenec,“ zaslechnu na vrcholu passa di Gardena (2121 m/m), zřejmě kvůli
českému praporku, který mi vlaje nad handbikem. Že by nějaký pomalu hovořící
Ital?

Z protisměru vidím přijíždět na kolech Mariana s Dušanem. Říkám si, že jsou
nějak rychlí, asi jsem to měl jet taky obráceně.

Mít letos naplánován výjezd jednoho passa, prožíval bych teď radost z vítězství
nad sebou samým. Dneska pro tento pocit musím ve zbývajících 37 kilometrech
vystoupat ještě na další tři passa. Takže se raději moc nezdržuji. Vrcholové
pivo zatím nebude, musím se spokojit s chlebem od Illíka proloženým bůčkem a
věřit, že bude dostatečným palivem do mých dalších kilometrů.

Jindřiška s Janou zůstávají v restauraci na Gardeně. Ve sjezdu už by mi
nestačily a Dušan s Mariánem jedou dokončit svůj okruh.
Výhled při sjezdu z passo di Gardena směrem k passo SellaSpolečně s Pavlou pokračujeme sjezdem z passa di Gardena na křižovatku k passo
di Sella a k městečku Selva di Val Gardena. Překrásný výhled mi drží ruku na
brzdě, a tak pomalu sjíždím a zdravím se s protijedoucími cyklisty. Nemyslím si,
že se ještě někdy v budoucnu vrátím na tento okruh, a proto si zdejší nádherné
výhledy intenzívně užívám. Téměř ani nezaregistruji, že se po pár kilometrech
sjezdu handbik zastavuje a necelý kilometr kmitám podél dolomitských skal do
mírného kopce. Na začátku druhé části sjezdu do údolí mě Pavla ještě fotí se
skalním masívem Sassolungo v pozadí a poté již brzdu povoluji a sjíždím do údolí
mezi vzrostlejší stromy.

Šest pohodových kilometrů mám za sebou. Odbočit teď vpravo, mohl bych pokračovat
sjezdem až do městečka Selva di Val Gardena. I přes tuto lákavou myšlenku však odbočuji
vlevo, kde mě čeká šest kilometrů stoupání na passo di Sella (2240 m/m). Stačilo
však málo a své snažení jsem ukončil již na této křižovatce. Kvůli focení pod
ukazateli směru stojím v protisměru a na silnici Canazei – passo di Sella,
najíždím dost nešťastně až nad úrovní křižovatky a doufám, že z blízké zákruty
od passo Sella nic nevyjede. Doufám marně. Řidič motocyklu tvrdě brzdí a klopí
motorku doleva, tam však mířím s handbikem já, takže míří zpět doprava. To bylo
o fous, ale vyšlo to. Ani tento borec mě nezmlátil. Dokonce mi ani nevynadal. Má
můj obdiv a omluvu. Sorry.

Chvíli trvá, než dostanu ztuhlé ruce do provozního rytmu. Po dvou a půl
kilometrech stoupání vyjíždím z území vzrostlých stromů a pohled na mohutné
Sassolungo mi pomáhá překonat menší krizi. Zaparkované auta, autobusy i
motocykly na parkovišti kolem domu s názvem Rifugio passo Sella, za kterým začíná
kabinková lanovka vedoucí na skalní masív Sassolungo, zpočátku z větší dálky
považují za vrchol passa. Od tohoto rušného místa mi však k pravému passo Sella
zbývá ještě kilometr jízdy do kopce. Při jízdě kolem liduprázdného parkoviště se
podivují nad volně položenými přilbami na sedadle zaparkované motorky. Jak
dlouho by asi vydržely takhle ležet v nějaké rekreační horské oblasti v Česku?

Na passu di Sella se od náhodného chodce necháme společně s Pavlou vyfotit,
krátce pokecám s jedním českým cyklistou, vyfotím se s dvěma slovenskými chlapci,
a jelikož je pouhých 10°C, nečekáme na zbytek týmu, který v těchto chvílích jede v
autě někde mezi Gardenou a Sellou, a jedeme náš třetí dnešní sjezd.

Tento sjezd jedu na adrenalin, takže žádné foto nebude. Do ruky si beru
kompaktní fotoaparát, zapínám natáčení a v šestikilometrovém sjezdu na křižovatku
k silnici Canazei – passo Pordoi se pokouším zachytit zdejší prostředí. Odbočení
na frekventovanou silnici Canazei – passo Pordoi proběhlo bez problému. Vrásky
na čele mi ovšem dělá drsný a ostrý povrch této silnice. Doufám, že nebude po
celém sedmikilometrovém úseku stoupání. V zatáčkách mi sice nebude prokluzovat
přední kolo, ale pláště dostanou zabrat. Po chvilce jízdy mě dojedou autem
ostatní členové OLDA HANDBIK TEAMU, aby mě doprovázeli po zbývající část cesty.
Na druhém kilometru stoupání u hotelu Bellavista beru za vděk masáži krku a ramen od
Mariana. Masáž mi pomohla a pálení zázračné masážní směsi mě aspoň popohání pod
sprchu. Se skupinou čtyř českých cyklistů se zdravím, když mě předjíždí v
polovině stoupání na passo Pordoi. Nevím, kolik již mají našlapáno, ale mladík, co
jede ve společnosti zralých chlapů, mi připadá, že si zrovna vybírá svou krizovou
chvilku. Mě naštěstí již nic takového nepotká.

Kousek před passem nade mnou směrem na Arabbu přelétává vrtulník. Netrvá dlouho
a projíždím kolem památníku Fausto Coppiho, který mě inspiroval k výjezdu v roce
2006. Lidí a vozidel vzhledem k pokročilé hodině již tady mnoho není, tak se
sháním po celém týmu k vrcholovému fotu, ale teď pro změnu chybí Pavla, která
pro velkou zimu již nečekala a odjela. Nikdo z nás netuší, že se v těchto
chvílích snaží zachránit život jednomu italskému motocyklistovi a vrtulník
přistává na silnici vedle ní.

Tak jo, dáme společné foto až na Campolongu. Kamera Panasonic s rozlišením Full
HD má již full kartu, a proto domlouvám s Janou a Mariánem natočení mého sjezdu
do Arabby aspoň na foto kompakt. Pojedeš autem za mnou, Jana mě natočí a
Jindřiška bude mít v autě zavřené oči a zacpané uši, ať se nenervuje. Sjezd můžu
popsat jedním slovem – paráda. Byl jsem tímto zážitkem tak omámen, že jsem i přes
znalost silnice projel v Arabbě odbočku na passo Campolongo. Zastavil mě až
Mariánův křik z auta: „Odbóóč.“ Pravdou je, že v roce 2006 tady ještě neměli
kruhový objezd.

Úsměv na tváři mi již nemůže vzít ani nejprudší stoupání, které mě teď na závěr
čeká. Kilometr nad Arrabou mě opouští můj doprovod a odjíždějí na Campolongo k
Apparthotelu.

Chvíli poté dojíždím kolonu aut. Stojím a čekám. Vlastně. Sedím, stojím a čekám.

Český cyklista, který ke mně odbočil z protisměru zastavuje a říká: „Čau, je to
nepříjemné, nahoře se zabil nějaký motorkář, tak jsme tam dlouho stáli. A ty jako
co? To tak jezdíš nebo ti něco je?“ „Jo jsem pravý mrzák,“ stačím mu odpovědět a
už se posouvá moje kolona. „Měj se,“ a opět makám v prudkém kopci předjížděn všemi
auty, co se za mnou nashromáždily. Když se blížím k regulovanému úseku, pozoruji
hasiče, který řídí provoz. Jako by uvažoval, zda mě má ještě pustit a za jak
dlouho ten uzavřený stometrový úsek projedu. Vysílačka v jeho ruce zachrčí a už
kráčí a zastavuje mě zrovna ve chvíli, aby projelo odtahové auto s rozbitou
motorkou a chvíli poté i pohřební auto, v jehož oknech zahlédnu víko černé rakve.
Nemohla ho zachránit ani Pavla, která je zkušenou a v Česku hodně chválenou
lékařkou, ani italští lékaři. Dostávám od hasiče pokyn, ať pokračuji. Snažím se
co nejrychleji projet místem tragédie a mít již za sebou skupinku plačících
motorkářek a telefonujících motorkářů. Je to neštěstí, ale vzhledem k hustotě
provozu a stylu jízdy některých motorkářů, mohlo být ještě daleko hůř.

Závěrečné stoupání se již těším na vrcholové pivo. U cedule passo Campolongo na
mě čeká s fotoaparátem Jindřiška. Tento záběr a společné foto HANDBIK OLDA TEAMU
pořízené náhodným kolemjdoucím jsou poslední ze série mou vinou nezaostřených
fotek. Aspoň mě to v úterý donutilo sjet s handbikem do Corvary a při výjezdu na
passo Campolongo si nafotit samospouští další fotky.

Ve chvíli dojezdu na Campolongu před Apparthotelem Sella Ronda zastavuji tepoměr a celkový čas strávený na handbiku mi ukazuje 9, 33, 33 hodin s tepovým průměrem 144 tepů. Cyklokomputr mi v cíli ukazuje 53,15 ujetých kilometrů v čistém čase 7,23,19 hodiny s průměrnou rychlostí 7,2 km/hod. Výškově jsem nastoupal 1800 metrů.

Děkuji svému Handbik Teamu, Jindřišce, Janě, Pavle, Marianovi i Dušanovi. Bez
nich bych to určitě nedal.

Vrcholové pivo, vítězný doutník a Mariánův proslov. „Už jsi starý,“ říká mi a
Jindřiška zbystří v naději, že mi zakáže další handbik akce, „příští rok pojedeš
rovinu, stodvacetikilometrový okruh okolo jezera Neusiedler.“
Může být Mariáne. Není to žádná velká výzva, ale neměl jsi mě v pondělí vozit v
autě přes passo Valparola a passo Falzarego. Pokud mi vydrží zdraví a vůle
natrénovat na velký výkon, čeká mě tady v Dolomitech ještě jeden okruh.