Lubojaty

Oficiální stránky obce Lubojaty a … :-)

Kostel sv. Jiří v Lubojatech – Nálezová situace v interiéru podvěží


Kostel sv. Jiří v Lubojatech - brigáda
Charakteristika výsledků / Anotace
Od července roku 2010 probíhal archeologický průzkum pod podlahou v podvěží kostela sv. Jiří v Lubojatech. Při této příležitosti byl odhalen náhrobník jednoho ze členů
rodu Bítovských z Bítova. Protože v této době byly také odhaleny omítky po celém
obvodu exteriérových zdí, v podvěží a v interiéru lodi do výšky cca 80 cm, bylo
přistoupeno ke zpracování operativní dokumentace celého objektu. Pro úplné poznání
stavebně historického vývoje a správné interpretace poznatků bylo nutné zdokumentovat
také situaci v podkroví a ve zvonovém patře věže. Tato nálezová zpráva však nesupluje
stavebně-historický průzkum, který považujeme za nutné zpracovat.

Stavební vývoj kostela sv. Jiří v Lubojatech lze na základě vyhodnocení všech dostupných
poznatků nastínit takto. První písemná zmínka o kapli v Lubojatech zachycuje spor
Budislava z Lubojat s farou v Pusté Polomi z roku 1276. Žádné stavební detaily však
nenapovídají, že by stávající zděná stavba stála již ve výše zmíněném roce, proto
můžeme předpokládat existenci stavby dřevěné. K výstavbě zděného kostela, resp.
jeho presbytáře, došlo ve druhé čtvrtině 14. století, jak napovídají křížová klenba
s dvakráte vyžlabenými klenebními žebry vynášenými kružbovými konzolami a konzolami
v podobě lidských tváří. S presbytářem je stavebně provázána na severu přiléhající
sakristie. Předpokládáme, že loď byla provedena ze dřeva.

K přístavbě zděné západní věže došlo kolem roku 1520, jak nám indikuje zvon umístěný
ve zvonovém patře věže, datovaný do roku 1523. Dendrologický průzkum zvonové stolice
určil její dataci přibližně k roku 1466. Ta mohla být druhotně použita v nové zděné
věži. To, že nový zvon zvonovou stolici příliš zatěžoval dokazují dubové kleštiny
dendrologicky datované do roku 1565. Pozdější přístavbu věže potvrdily středověké
kostrové pohřby nalezené pod základy stávající zděné věže. Lze předpokládat, že
věž byla původně plánovaná jako průchozí ze všech tří stran, jak dokazují spáry
v její severní i jižní zdi.

Krátce po dokončení stavby západní věže bylo přistoupeno ke stavbě zděné lodi. Ta
je stavebně oddělena od hmoty presbytáře spárou, liší se rovněž stavebním materiálem
a typem malty. Loď byla zaklenuta dvěma poli křížové hřebínkové klenby a otevřena
úzkými lomenými okny, z nichž se jedno zachovalo na její jižní straně.
K barokní slohové fázi můžeme přičlenit přepažení sakristie a proražení průchodu
na kazatelnu. Rovněž byl změněn sklon střechy včetně provedení nového krovu, který
je dendrologicky datovaný do přelomu let 1784 a 1785.
V roce 1856 byla v západní části lodi vestavěna nová kruchta a přistavěno schodiště.
O rok později byla provedena novostavba jižní předsíně.

Tato nálezová zpráva byla zpracována za podpory projektu výzkumu a vývoje VZ MK
07503233303, úkol č. 301 „Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání
stavebně historických a umělecko-historických průzkumů prováděných při obnově kulturních
památek a nemovitostí v památkově chráněných územích“.

Lubojaty (NJ), farní kostel sv. Jiří, NS v interiéru podvěží (3/2011), A. Čeplá (spolupráce R. Rosová)

OBSAH

1. Úvod
2. Popis nálezů
3. Interpretace poznatků
4. Potenciál
5. Památkové hodnocení
6. Seznam příloh
7. Přílohy

1. Úvod

1.01 Okolnosti realizace OPD
V červenci roku 2010 vlastník objektu započal sanační práce v kostele sv. Jiří v
Lubojatech spočívající v jeho odvodnění. Při této příležitosti bylo odkryto základové
exteriérové zdivo kostela. K dokumentaci této situace nebyl nikdo ze zástupců památkové
péče ani archeologie přizván. Odvodnění kostela předcházelo odhalení interiérového
zdiva lodi a věže a celého obvodu kostela v exteriéru do výšky cca 80 cm. Při následné
výměně podlahové krytiny v podvěží byl pod stávající novodobou dlažbou objeven dělníky
náhrobník. K nálezu byli přivoláni archeologové a zástupci památkové péče, čímž
započal archeologický výzkum v podvěží a stavební dokumentace venkovského středověkého
kostelíka.
Při průzkumu bylo podrobně zdokumentováno odhalené zdivo v exteriéru i v interiéru
kostela, prohlédnuto podkroví, následoval odběr vzorků pro dendrologické datování
krovu a zvonové stolice a stratigrafický průzkum omítek věže. Ke komparaci byl užit
pomálu dochovaný archivní materiál.

1.02 Stav věci v době OPD
V době provádění průzkumu byly oklepány interiérové omítky v podvěží a lodi a veškeré
exteriérové omítky kostela sv. Jiří do výšky cca 80 cm. Dále byl prováděn archeologický
průzkum v podvěží.

1.03 Podklady
• Bartoloměj Paprocký z Glogol a Paprocké Woly, Zrcadlo slawného marjkrabství morawského:
w kterémž jeden každý staw, dáwnost, wzácnost, i powinnost swau vhledá, Ostrava
1993, s. 435 – 437
• Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, Olmützer Erzdiöcese, Band III.,
Brünn 1859, s. 243 – 244
• Ladislav Hosák – Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I., A – L,
Praha, 1970, s. 560 – 561
• František Schwarz, Z historie obce Lubojaty 1276 – 1976, VSONJ 16, 1975, s. 2
– 18
• Dalibor Prix, Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, okres Nový Jičín, Časopis
Slezského muzea 37, série B, 1988, s. 51 – 54
• Jiří Tichánek – Zdeněk Šerý, Šlechtická sídla na Novojičínsku, Opava 2003, s.
141
• Josef Pilnáček, Rody starého Slezska, Brno 2010, s. 99, 143 – 144, 181 – 182

1.04 Metody dokumentace
• digitální fotodokumentace současného stavu
• měření geodetickou latí
• přeměřování laserovým dálkoměrem a skládacím metrem
• zákres nálezové situace
• písemné záznamy v terénu

2. Popis nálezů

2.01 Poloha zkoumané věci
Farní kostel sv. Jiří je situován na jižním okraji návsi, obklopený hřbitovem a
obehnaný ohradní zdí. Kostel je dominantou nejen návsi, ale také širokého okolí.
(příloha č. 1)

2.02 Souvislosti zkoumané věci
Lubojaty patří k nejstarším obcím na Opavsku. První zmínka o obci je z r. 1276,
kdy ji vlastnil Budislav z Lubojat. Listina, v níž je obec nazývána Hluboiat, řešila
spor mezi Budislavem a klášterem Hradisko, který byl vlastníkem kostela a fary v
Pusté Polomi, kam byly Lubojaty přifařeny. Budislav z Lubojat totiž před r. 1276
postavil bez souhlasu benediktinského opata z kláštera Hradisko v obci kapli. Spor
vyřešila olomoucká kapitula tak, že kaple v obci zůstala, ale Budislav a jeho dědicové
museli odvádět dávky faráři v Pusté Polomi. Kaple (či malý kostel) se tak nestala
církevním centrem Budislavova panství (které kromě Lubojat zahrnovalo zřejmě i Bítov),
ale filiálkou pustopolomské fary. ?Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech,
s. 61-63; Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty?

Při dělení Opavska v r. 1377 držel Lubojaty Mikuláš z Malenovic, který se psal také
z Lubojat. Po něm Bítovští z Bítova, páni z Tvorkova a z Kokor. V r. 1492 získali
ves Jan a Václav z Fulštejna, majitelé panství Bílovec. Fulštejnové pak ves drželi
do r. 1543, kdy ji prodali Janu Oderskému z Lideřova. Po něm vlastnili Lubojaty
protestanti Pražmové z Bílkova. V té době byly Lubojaty odděleny od farnosti v Pusté
Polomi a přičleněny k Bílovci. Po bitvě na Bílé hoře bylo panství v r. 1620 Pražmům
konfiskováno a dáno do zástavy Hedvice Seidersdorferové, jejímž manželem byl Jindřich
Vilímovský z Kojkovic. Teprve v r. 1648 byl statek navrácen dědičce Pražmů Alžbětě
Pražmové a jejímu manželovi Václavu Sedlnickému z Choltic. Sedlničtí pak drželi
panství Bílovec, k němuž Lubojaty patřily, až do r. 1945.

Kostel sv. Jiří stojí na jižním okraji návsi. Byl postaven asi v 70. letech 13.
stol., o čemž svědčí jádro s pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží. Dalibor Prix
předpokládá, že nejpozději byl postaven v r. 1275. Budislav z Lubojat nechal postavit
malý jednolodní kostel se západní věží, nezaklenutou lodí, presbytářem, odděleným
lomeným vítězným obloukem a klenutým vzdutou křížovou žebrovou klenbou, a sakristií,
klenutou lomenou valenou klenbou. Zvenku byl podepřen opěráky a byl přístupný z
boční strany lodi. Osvětlen byl pěti okny. Stavěli ho zřejmě místní (slezští) zedníci
a kameníci. Kolem kostela je hřbitov s kamennou zdí, která podle D. Prixe vznikla
až v 16. nebo 17. stol. Fara mohla být v obci již ve středověku, i když listina
o sporu s klášterem Hradisko z r. 1276 hovoří o tom, že obec byla přifařena k Pusté
Polomi. Podle Wolného byla kaple v obci postavena krátce před r. 1276. V každém
případě nejpozději v 16. stol. ovládli panství i farnost luteráni. Po jejich vyhnání
byly Lubojaty v r. 1628 přifařeny do Bílovce, spolu s obcemi Bítov a Lhotka. Tyto
obce zřejmě k lubojatskému kostelu spadaly již ve středověku. V r. 1785 vznikla
samostatná lokalie, později lokální kuracie. Na farní byl lubojatský kostel povýšen
až v r. 1943. ? Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 51-52, Brichová,
J.: Farní úřad Lubojaty , Wolny, G.: Kirchliche Topographie 3, s. 243-244?

Poloha kostela odráží nový pohled na funkci církevního objektu, který již neslouží
pouze panstvu na jejich sídle, ale především obyvatelům osady, jimž je pohodlně
dostupný. Z toho vyplývá, že kostel musel být založen dříve, než začaly vznikat
velké lánové vsi. V nich byl kostel postaven v dominantní poloze nad vesnicí, aby
odrážel Boží ochranu, pod níž byla ves pod kostelem. Příkladem takové polohy kostela
jsou v okolí Velké Albrechtice (kostel z poslední čtvrtiny 13. stol.), Jerlochovice
(kostel z poslední třetiny 13. stol.), Poruba (kostel ze třetí čtvrtiny 14. stol.).
V pozdější době byl kostel opět situován do vsi (Bravatnice – 1. pol. 14. stol.,
Stará Ves u Bílovce – přelom 13. a 14. stol.). ?Prix, D.: Středověký kostel sv.
Jiří v Lubojatech, s. 51-52?

Kostel byl původně malý, jednolodní s rovně ukončeným presbytářem a sakristií na
severní straně. Loď kostela má šířku větší než délku, je osvětlena 3 okny. Okno
v jižní stěně, v její západní části, má původní středověký tvar s ostře lomeným
záklenkem a okoseným ostěním. Jako analogii takového okna uvádí D. Prix okna ve
věži kostela v Klimkovicích, okna v kostele v Bernarticích u Javorníku nebo malé
okénku sakristie v Tamovicích. Kostelní loď byla podle Prixe původně neklenutá,
zřejmě neměla ani strop, pouze průhled do krovu. Klenba byla provedena až v 17.
stol. Presbytář je kosodélný, mírně vyosený směrem k jihu, klenutý jedním polem
křížové žebrové klenby, osvětlený pouze 1 oknem v jižní stěně. Zvenčí je zajištěn
dvěma opěráky, analogickými např. s opěráky v Jaktaři (kostel asi 1242-46) nebo
v Pelhřimovech (kostel asi 1255-70). Podle Prixe má kostel téměř intaktně dochované
středověké jádro, kromě východního a západního štítu, které byly později upraveny.
Zřejmě se dochovalo také kamenné jádro věže, je možné, že horní část věže byla dřevěná,
vysazená na konzolách. Prix předpokládá, že kostel s obdélným presbytářem a hranolovou
věží představuje běžně rozšířený typ středověkého kostela, který se u nás (jako
kostel se 2 pravoúhlými prostorami) objevuje již v 9. stol., ve variantě s přestavěnou
západní věží od 2. pol. 12. stol. Před polovinou 13. stol. se tento typ objevuje
ve Slezsku, kde dosud převládal kostel s východní apsidou a představeným čtvercovým
presbytářem. Tento kostel byl nejčastějším typem venkovských kostelů od 80. let
13. stol. do 1. pol. 14. stol., kdy převládly kostely s polygonálním presbytářem.
Proto Prix datuje kostel do poslední čtvrtiny 13. – poč. 14. stol. Tento poměrně
široký časový úsek zpřesňují dochované stavební články. Opěráky vročuje do doby
před poslední třetinou 14. stol., okno v jižní lodi podle tvaru rovněž do 14. stol.
Naopak klenba sakristie – kaple má analogie již ve 13. stol. Klenba presbytáře s
vodorovnými vrcholnicemi se naopak objevuje až po polovině 14. stol., stejně jako
žebra ve tvaru dvakrát vyžlabeného klínu. Konzoly s kružbami a s tesanými mužskými
hlavami Prix datuje do let 1274-75 a kolem 1375. ?Prix, D.: Středověký kostel sv.
Jiří v Lubojatech, s. 52-59?

Kostel byl zřejmě zaklenut nějakou starší klenbou, na což upozorňuje nízké nasazení
současné klenby v podkroví, kde zdivo presbytáře vystupuje ještě asi 65 cm nad vrchol
klenby. Prix předpokládá, že starší klenba byla vzdutá, a klade její vznik do 2.
čtvrtiny 14. stol. Klenební žebra neodpovídají konzolám, jsou větší, z čehož vyplývá,
že byla osazena na starší konzoly. Z toho Prix vyvozuje, že ještě ve středověku
byl kostel výrazně upraven – byl nově zaklenut presbytář na stávající klenební čela
a níže osazené konzoly starší klenby, upraveno minimálně jižní okno lodi a v podvěží
byly vyhloubeny mělké výklenky s lomeným obloukem. ?Prix, D.: Středověký kostel
sv. Jiří v Lubojatech, s. 59-61?

Kostel byl zřejmě v průběhu 14. stol. poškozen některou z válečných událostí a již
ve 2. pol. 14. stol. bylo nutné ho opravit. Byl nově zaklenut presbytář, zprůchodněno
podvěží. Tuto přestavbu Prix datuje do doby kolem r. 1375 a spojuje s Mikulášem
z Lubojat, který je v pramenech doložen mezi lety 1377-78. ?Prix, D.: Středověký
kostel sv. Jiří v Lubojatech, s. 63-64?

kostelstavebnivyvojj
V 16. stol. (za luteránů) byl prý kostel renesančně přestavěn, pak byl barokně upraven.
?Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty?
Podle děkanské matriky z r. 1672 byl kostel zasvěcen sv. Jiří a patřil k panství
Bílovec. Byl zděný, obehnaný zdí. Ke kostelu patřily vsi Bítov a Lhotka. Stejně
je kostel popsán i v děkanské matrice z r. 1691. Tehdy měl pouze hlavní oltář. ?ZAO,
ACO, kniha 167, 168?

Děkanská matrika z r. 1764 kostel popisuje jako kamenný, zaklenutý dobrou klenbou
a krytý šindelem. Kdy byl postaven, nebylo známo. V průčelí byla věž, sakristie
na evangelijní straně byla úzká a vlhká. Podlaha kostela byla z cihel. Kolem kostela
byl hřbitov obehnaný zdí, s dřevěnou kostnicí. ?ZAO, ACO, kniha 169?

Ani autor děkanské matriky z r. 1771 neznal dobu založení kostela. Jinak popsal
kostel stejně, jako v r. 1764. Kostel byl kamenný, klenutý, v průčelí měl zděnou
věž. Sakristie byla na evangelijní straně. Byla zde dřevěná kruchta bez pozitivu.
Podlaha byla z cihel. ?ZAO, ACO, kniha 170?

V r. 1780 byl zchátralý kostel opraven, zřejmě byla také nově pokryta věž, pro jejíž
opravu se objednávalo dřevo. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4708?

Inventář fary z r. 1809 uvádí, že není známo, kdy a kým byl kostel postaven. Nedochovaly
se totiž žádné pamětihodnosti nebo náhrobní nápisy (z tohoto zápisu vyplývá, že
náhrobek pod věží byl v té době již zřejmě dost dlouho skryt pod podlahou). Kostel
byl zděný a zcela klenutý gotickou klenbou. O jeho konsekraci svědčily červené kříže
v zelených věncích. Kostel měl světlou délku 8 sáhů (asi 15 m) a šířku 4 sáhy 1
stopu (asi 8 m). Byl dlážděný břidličnými dlaždicemi, sakristie byla dlážděná cihlami.
V kostele byla tři velká půlkruhová okna – dvě na jižní straně, jedno na severní.
Dále zde byly dvoje dveře – velké na západě (hlavní vstup) a malé na jihu (boční
vstup). Kostel měl na západě nad hlavním vstupem velkou věž z pevného materiálu,
bez kupole, v níž byly zavěšeny 2 zvony. Velký zvon měl nápis: „Iesus Nazarenus
Rex Iudaeorum. Lucas. Marcus. Ioannes 1523“, malý zvon byl bez nápisu. Nad presbytářem
byla malá dřevěná věžička, sanktusník, kde byl mešní zvon s nápisem: „Sancte Hiacinte,
ora pro nobis. Per Franciscum Stanke Oppaviae 1797“. Kostel měl dva oltáře. Hlavní
sestával ze sádrového závěsu červeně malovaného a na okrajích zlaceného, nad ním
byl kruhový dřevěný baldachýn, mramorovaný, se zlacenými střapci, pod baldachýnem
byl obraz patrona kostela, sv. Jiří, malovaný na plátně, v černém dřevěném rámu
se zlatými lištami. Mensa byla z cihel a kamene, na ní byl bíle štafírovaný a na
rozích zlacený tabernákl. Na tabernáklu stála dřevěná prosklená skříňka se soškou
P. Marie, po obou stranách tabernáklu byli bíle štafírovaní cherubíni. Boční oltář
byl na epištolní straně, byl postaven v r. 1803. Mensa byla zděná, na ní červeně
a modře mramorovaný tabernákl, na tabernáklu velká socha P. Marie, červeně a modře
štafírovaná, pod jejíma nohama byl znak Karla sv. p. Sedlnického, který sochu daroval
v r. 1800. Kostel měl dřevěnou kruchtu bedněnou barevnými deskami se zchátralým
neopraveným pozitivem. Kolem kostela byl hřbitov obehnaný kamennou zdí. [ZAO, ZVS,
inv. č. 47, ACO, kart. 8299]

V letech 1823 a 1836 proběhly opravy kostela, na něž dohlížel krajský inženýr Anton
Englisch z Opavy. V r. 1825 při vichřici spadl boční štít a vítr také strhl dolů
celou střechu, která byla teprve před několika lety (asi v r. 1823) nově pokryta.
K opravám bylo použito 1000 cihel a 6 měřic vápna. V letech 1839-41 byl kostel opět
opravován, tentokrát zednickým mistrem Johanem Herrmannem. V r. 1844 byly opraveny
podlahy a také krytina věže. ?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart. 1?

V r. 1852 se navrhovalo, aby byl kostel i s věží zcela nově omítnut a byla opravena
štítová zeď presbytáře. Také bylo zjištěno, že předsíň na jižní straně je ve velmi
špatném stavu, a byla navržena její demolice a postavení nové předsíně. Tyto opravy
byly nezbytně nutné, opravy předsíně se ale tak nutné nezdály, protože u vstupu
pod věží byla také předsíň. Nebylo tedy nezbytné stavět druhou předsíň a zvyšovat
tak náklady na opravy. Náboženský fond proto navrhoval ji zbořit, ale již nestavět
novou. Proti tomu se ohradili zástupci přifařených obcí, kteří naopak považovali
existenci předsíně za potřebnou, protože v kostele bylo málo místa, takže se využívala
při bohoslužbách i k uskladnění kostelních předmětů. Stavební asistent Josef Mehrfort
při jednání stavební komise v předešlém roce dokonce navrhoval nejen opravu kostela,
ale i jeho rozšíření kvůli nárůstu věřících. Protože kostel stál na kopci, kde dost
foukalo, byly boční dveře předsíní dobře chráněny před větrem a deštěm a déšť nemohl
proniknout až do kostela. Zástupci obcí proto navrhovali předsíň nebořit, ale opravit
ji. ?ZAO, ZVS, inv. č. 1616, kart. 2378?

Navržené opravy začaly teprve v r. 1855. Podle kolaudačního protokolu z listopadu
1855 nebyla ještě jižní předsíň zbořena, ještě nebyla provedena omítka a bílení
na severní straně věže, ale nedávno omítnuté a nabílené plochy se již odlupovaly
(na stěně sakristie bylo takové místo dokonce 2 čtver. sáhy velké). Při kolaudaci
se také zjistilo, že břidlicová střecha sakristie je tak špatná a vpadlá, že déšť
protéká na klenbu a zdivo sakristie navlhá. Proto byla stará krytina sakristie snesena
včetně prohnilého bednění a poté opět vrácena na nové bednění. ?ZAO, ZVS, inv. č.
1616, kart. 2378?

V r. 1855 bylo nařízeno uzavřít otvory ve vrcholu klenby kostela. Byly zde 3 otvory
obdélného tvaru, jeden měl 18 palců v průměru (asi 45 cm) a sloužil k tahání provazů
při renovaci interiéru kostela. Další dva byly kruhové, olemované dřevem, měly v
průměru 3 palce (asi 7,5 cm) a sloužily k zavěšení lampy a k protažení provazu sanktusního
zvonku. Dřevěné obložení otvorů bylo odstraněno a byly uzavřeny kovovými cylindry.
?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart. 1?

V r. 1856 byla vestavěna nová kruchta a u severní strany věže bylo postaveno zděné
schodiště na kruchtu. Také byla opravena omítka uvnitř kostela. Demolice jižní předsíně
a její novostavba byla realizována až v r. 1857. Při stavbě byla obvodová zeď předsíně
zahloubena o 18 palců (asi 45 cm) hlouběji, než bylo plánováno, a byla provedena
o 6 palců (asi 15 cm) silnější. ?SOkA Nový Jičín, FÚ Lubojaty, inv. č. 15, kart.
1, ZAO, ZVS, inv. č. 1616, kart. 2378?

V r. 1859 uvádí G. Wolny ve své Topografii, že kostel sv. Jiří stojí na hřbitově.
Byl postaven z pevného materiálu, goticky klenutý a měl délku 8 sáhů (asi 14,5 m)
a šířku 4 sáhy 1 stopu (asi 7,5 m). Měl dva oltáře – hlavní sv. Jiří a boční P.
Marie z r. 1803. Ve věži visely 2 zvony (jeden z r. 1523). V r. 1853 byl kostel
i s věží zvenku obílen, uvnitř vymalován a byly opraveny všechny závady. Křtitelnice,
kazatelna a kruchta byly ze dřeva. ?Wolny, G.: Kirchliche Topographie 3, s. 243-244?

V r. 1864 proběhly blíže neurčené opravy. R. 1897 se opravovala šindelová střecha
na kostele, obou věžích, také omítka na severní straně, dále byl vybílen interiér
kostela. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4614?

V r. 1913 se objevil dokonce návrh kostel zbourat a na jeho místě postavit kostel
nový. V dubnu toho roku se ministerstvo kultu dotazovalo referenta Deiningera na
stav kostela. Deininger navrhl prohlídku přímo na místě, ale domníval se, že kostel
nebude tak bezcenný, jak se domníval konzervátor Seehof. Po prohlídce bylo konstatováno,
že praktické důvody hovoří pro demolici, ale „pohledové důvody“ hovoří pro zachování.
Stavební závady byly skutečně tak závažné, jak líčila zpráva slezské zemské vlády.
Bylo navrženo zachovat kostel jako umrlčí kapli a nový kostel postavit jinde. V
září téhož roku oznámila zemská komise ministerstvu, že pracuje na projektu rozšíření
kostela.
V únoru 1914 souhlasilo zastupitelstvo obce Lubojaty se zaslanými skicami arch.
Ladewiga na rozšíření kostela místo stavby nového. Architekt Ladewig předložil 3
varianty rozšíření kostela s přístavbou věže, sakristie a spojovací chodby s tím,
že stará část kostela bude opravena. Proti původnímu projektu novostavby se měl
prostor kostela zvětšit o 60 m2. Stavbu měl provést arch. Ressel z Bílovce. Projekt
počítal s přikrytím kostela bobrovkou, věž a předsíň měly být přikryty měděným plechem.
Interiér měl být vkusně dekorován. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu
a Slezsko?

Rekonstrukce a přístavba kostela měla proběhnout v r. 1915, protože v únoru toho
roku oznámil referent Deininger zemské vládě, že arch. Ladewig se nemohl vyjádřit
k otázce nového krovu, protože narukoval do války. Zemská vláda neměla námitek proti
zhotovení železného nebo železobetonového krovu, pokud zůstane zachován kazetový
podhled střechy jako strop kostelního prostoru. Zřejmě z důvodů válečných událostí
nakonec kostel rozšířen nebyl. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a
Slezsko?

V r. 1920 byly provedeny opravy kostela, zkolaudované v březnu 1921. U kostela byly
jen opraveny dveře a schody ke kazatelně, částečně byla vyměněna podlaha v sakristii.
Ostatní opravy byly odloženy, ale byly již velmi naléhavé. V tomto roce přibylo
poškození krovu a plechové krytiny na přístavbě na pravé straně nebo opotřebení
prahu hlavního vstupu. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V listopadu 1921 se PÚ v Brně vyjádřil k dalším navrhovaným opravám. Požární a štítové
zdi měly být kryty hladkými pálenými taškami, nikoliv taškami cementovými, dlažba
u hlavního vchodu měla být buď cihlová, nebo kamenná, navrhovaný dlažba z cementových
dlaždiček je nevhodná, kvůli velkému nákladu se nedoporučilo malování uvnitř kostela,
ale jen prosté tónování. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko?

V listopadu 1922 byly opravy kostela kolaudovány. Zástupce PÚ se vyjádřil, že opravy
proběhly v souhlasu se zásadami ochrany památek, až na několik drobností, které
se dají napravit příště. Např. bylo nesprávné omalovat kamenná žebra a konzoly v
podobě masek – stačilo pouze žebra zbavit starých barevných a vápenných nátěrů a
pečlivě je omýt, bez jakýchkoli dalších oprav a vylepšování či dokonce přitesávání,
které by mohly zničit jejich charakter. Také se nemusely barevně natírat novogotické
oltáře, které nyní narušovaly „prostý a klidný obraz vnitřku“. Při vymalování interiéru
byl zvolen vhodný tón, ale mělo být upuštěno od tmavých pásků na klenbách, které
se hodily spíše pro pokojovou malbu. Betonovou dlažbu předsíně bude třeba po opotřebování
nahradit dlažbou kamennou. Oprava exteriéru byla v pořádku, proti položení kamenné
dlažby při jižní zdi (kvůli odtoku odpadní vody) nebyly námitky. V další sezóně
měla následovat oprava šindelové krytiny. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro
Moravu a Slezsko?

V r. 1929 se měla opravit šindelová střecha kostela. PÚ požadoval, aby bylo při
opravě užito opět ručně štípaného a karbolinovaného šindele, položeného na opravený
krov. Pokud by nebylo možné opatřit šindel, akceptoval PÚ hladkou pálenou tašku
(bobrovku) na zesílený krov. Pokud by bylo nutné krov nově zkonstruovat, žádal PÚ
zachování dosavadního tvaru a výšky hřebene, jako krytinu bobrovku. Eternit, plech
a falcovka pálená nebo cementová byly podle zástupce PÚ pohledově velmi rušivé a
jako krytina stavebních památek nepřípustné. ?NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ
pro Moravu a Slezsko?

V r. 1931 se opravovala střecha kostela a jednalo se o možnosti nahradit dosavadní
šindel eternitem. ?ZAO, ACO, sig. G1, kart. 4614?

Prameny:
Zemský archív v Opavě, fond Arcibiskupská konzistoř
kniha 167 – děkanská matrika Bílovec (1672)
kniha 168 – děkanská matrika Bílovec (1691)
kniha 169 – děkanská matrika Bílovec (1764)
kniha 170 – děkanská matrika Bílovec (1771)
sig. G1, kart. 4708 – stavby a opravy farních kostelů – Bílovec
sig. G1, kart. 4614 – stavby a opravy farních kostelů – Lubojaty (1823-1931)
kart. 8299 – inventář fary (1809)

Zemský archív v Opavě, fond Zemská vláda slezská
inv. č. 47 – inventář fary (1809)
inv. č. 1616, kart. 2378 – opravy kostelů

Státní okresní archív Nový Jičín, fond Farní úřad Lubojaty
inv. č. 1 – kniha kostelních účtů (1789-1826)
inv. č. 2 – kniha kostelních účtů (1827-1862)
inv. č. 3 – kniha kostelních účtů (1863-1914)
inv. č. 15, kart. 1 – opravy kostela (1824-1940)

NPÚ-ÚOP v Brně, archív bývalého PÚ pro Moravu a Slezsko
složka kostel v Lubojatech

Literatura:
Brichová, J.: Farní úřad Lubojaty. Inventář SOkA Nový Jičín. Nový Jičín 2003 (strojopis)
Ens, F.: Das Oppaland. Opava 1836.
Prix, D.: Středověký kostel sv. Jiří v Lubojatech, okr. Nový Jičín. ČSM-B 37/1988,
s. 51-64
Wolny, G.: Kirchliche Topographie III, s. 243-244.

2.03 Charakteristika věci

Sledované a vyhodnocované nálezové situace se týkají interiéru a exteriéru kostela
zahrnující aspekty hmotového a materiálového řešení – tj. odhalené zdivo, omítky,
dřevěnou konstrukci krovu v lodi a presbytáři a konstrukci zvonové stolice.

2.04 Popis věci

Farní kostel sv. Jiří v Lubojatech je orientovanou stavbou nacházející se uprostřed
hřbitova při jižním okraji návsi. Jedná se o malou podélnou jednolodní stavbu s
kvadratickým presbytářem, k jehož severní zdi přiléhá sakristie, a se západní předsazenou
věží. K jižní zdi lodi byly dodatečně přistavěny dva pravoúhlé přístavky (předsíň
a sklad) s pultovou střechou krytou plechem, k severní pak zděné schodiště vedoucí
na kruchtu. Obdélná loď je ukončena sedlovou střechou krytou šindelem, v hřebeni
nad vítězným obloukem je sanktusník s lucernou a bání. Loď je osvětlena třemi okny.
Dvě okna ve východní části jsou ukončena segmentovým záklenem, třetí okno v západní
části jižní stěny je opatřeno lomeným záklenkem a vsazeno do šikmo se rozevírající
špalety. (příloha č. 43) Loď je opřena třemi opěráky. Na severní straně se nachází
jeden nízký a poměrně široký pilíř, na jižní straně je loď zesílena jedním úzkým
a vysokým opěrákem. Třetí opěrák je umístěn v jihovýchodním nároží lodi, kde navazuje
na příložku jdoucí souběžně s východní zdí lodi. Západní věž je v přízemí otevřena
portálem se segmentově ukončeným záklenkem (příloha č. 9), v každém patře pak střílnovým
okénkem. Zvonicové patro je na každé straně opatřeno dvěma segmentově ukončenými,
druhotně rozšířenými okenními otvory. Presbytář má kosodélný půdorys a je vychýlen
z podélné osy kostela směrem k jihu. Podepřen je dvěma opěráky v nárožích. Mají
obdélný půdorys, sahají pod korunu zdiva a jsou neodstupněné.Jihovýchodní opěrák
je posazen na diagonálu, severovýchodní je kolmý k linii východní zdi presbytáře
(příloha č. 6). Presbytář osvětluje z jihu jediné okno se segmentovým záklenkem,
které odpovídá svým členěním nověji rozšířeným oknům v lodi. Východní presbytářová
zeď není členěná, její štít vynáší krakorcovité konzoly (příloha č. 7). Na severu
k presbytáři přiléhá sakristie. Ta je opatřena pultovou střechou krytou plechem.
Osvětlena je na východě jedním obdélným oknem. Na západě i východě je opatřena dvěma
masivními diagonálně postavenými opěráky (příloha č. 8).

Do interiéru kostela se vstupuje lomeně ukončeným portálem vedoucím do podvěží.
To je zaklenuto křížovou bezžebernou klenbou. Jižní i severní stěna je prolomena
lomeně ukončenou nikou. Do lodi je nutno projít pod hudební kruchtou z roku 1856
osazenou na dvou litinových sloupech a dvou přízedních polopilířích Popis přílohy Loď, interiér, pohled západním směrem na vestavěnou zděnou hudební kruchtu nesenou litinovými sloupy (kruchta byla vestavěna v roce 1856)
(příloha č.
22).
Podkruchtí je plochostropé. Poprseň člení dvě profilované římsy. Samotná loď
je zaklenuta dvěma poli křížové hřebínkové klenby oddělenými pasem. Hřebínky se
sbíhají ve štukových svornících s květem růže uprostřed. Na meziklenebním pasu se
nachází štukový terč s motivem hostie s plameny a s nápisem IHS s křížem (příloha
č. 23). Jedná se o eucharistický motiv spojený se svátkem Božího těla. V jižní zdi
se nachází segmentově zaklenutý vstup do předsíně (příloha č. 25). Jižní předsíň
je plochostropá, osvětlená jedním obdélným oknem. Ve východní i západní části předsíně
se nachází opěrák hlavní lodi (příloha č. 38 a 40). Presbytář od lodi odděluje lomený
pravidelně vyklenutý vítězný oblouk. Kněžiště je zaklenuto jedním polem křížové
klenby s dvakrát vyžlabenými klínovými žebry (příloha č. 27). Ta se stýkají v plochém
terčovém svorníku. Žebra dosedají na nízko usazené konzoly. V severozápadním koutě
má konzola podobu bezvousého mladého muže s pootevřenými ústy (příloha č. 28), v
severovýchodním koutě pak hlavy staršího muže s mohutným knírem (příloha č. 29).
V jihovýchodním a jihozápadním koutě je umístěna polygonální kružbová konzola (příloha
č. 30 a 31). V severní zdi je prolomen novodobě upravený vstup do sakristie (příloha
č. 32). Ta je zaklenuta lomenou valenou klenbou (příloha č. 33) a ve své západní
části přepažena příčkou, která odděluje nyní zazděný vstup na kazatelnu v šířce
zdiva (příloha č. 34).

Venkovním krytým schodištěm, přistavěným v roce 1856, je umožněn přístup na kruchtu
a dále do věže. Schodiště je tvořeno třinácti dřevěnými stupni a cihelnou podestou
(příloha č. 42). Od prostoru lodi je odděleno jednokřídlými dveřmi s vyřezávanými
kazetami, osazenými v dřevěných zárubních (příloha č. 44). Dveře jsou opatřeny křížovými
panty (příloha č. 47) a krabicovým zámkem (příloha č. 46). Do prostoru věže lze
prostoupit otvorem se segmentovým záklenkem, dřevěnými zárubněmi a svlakovými dveřmi
opatřenými pásovými závěsy (příloha č. 49). Jednotlivá patra věže jsou přístupná
po dřevěném schodišti, stropy nesou novodobé řezané trámy. Ve druhém patře je pak
druhotně proražen prostup do krovu lodi a presbytáře (příloha č. 51). Ve zvonicovém
patře se nachází zvonová stolice nesoucí dva zvony. Jeden zvon je novodobý (LUBOJATY,
r. 1950, Žukov – Česká u Brna, sv. Josef) a druhý z roku 1523 nese nápis: „IESUS
. NAZARENUS . REX . JUDEORUM . LUCAS . MATUS . JOANES…“ (příloha č. 56). Zvonové
patro je do výšky cca 110 cm vyskládáno z neomítaného lomového kamene, spojeného
písčitou maltou. Na lomové zdivo navazuje cihelná přizdívka.

2.05 Rozměry věci

Podkroví presbytář – rub gotické křížové klenby je tvořen cihlami o rozměrech 265
x 55 mm.
Podkroví loď – rub renesanční křížové klenby je tvořen cihlami o rozměrech 145 x
60 mm.
Podvěží – rozměry náhrobníku jsou 1300 x 900 x 200 – 300 mm

2.06 Materiály

Zkoumané zdivo podvěží, hlavní lodi, presbytáře i sakristie je vyskládáno z lomového
kamene. V cihle jsou provedeny pouze dva přístavky na jižní straně a schodiště na
kruchtu na severní straně. Přístavky pocházejí z padesátých let 19. století. Kamenné
zdivo presbytáře a sakristie je loženo do malty s příměsí písku obsahující vápenné
hrudky. Kamenné zdivo lodě i věž je spojeno maltou s příměsí načervenale zbarveného
písku. Ostění západního vstupu vedoucího do podvěží je vyskládáno z pálených cihel.
Exteriérové omítky jsou písčité. Interiérové zdivo nebylo v presbytáři ani v sakristii
odhaleno. V interiéru lodi a ve věži má malta spojující lomové kameny stejnou barvu
a strukturu, jako v exteriéru. Omítky jsou písčité, s vápennými peckami, opatřené
jsou několika vrstvami béžových, šedých a bílých líček.

V presbytáři se nachází křížová žebrová klenba dosedající na polygonálně ukončené
kružbové konzoly a konzoly v podobě dvou lidských hlav. Žebra i konzoly jsou vytvořena
z tufitu. Druhotně užité okenní pruty, umístěné v základovém zdivu věže, jsou rovněž
tufitové.

Náhrobník nalezený pod podlahou v podvěží je proveden z pískovce.

Exteriérová omítka věže nacházející se nyní v podkroví lodi nese jednu vrstvu silně
zašpiněného bílého vápenného nátěru.

V podkroví je zdivo presbytáře tvořeno lomovým neomítaným kamenem spojovaným maltou.
Pouze severní a jižní část štítové zdi je doplněna cihelnou vyzdívkou související
zřejmě se stržením krovu větrnou smrští. Zdivo lodi je naopak omítnuto tenkou vrstvou
hrubě nahozené vápenné omítky. Vstup z věže do podkroví je druhotně prolomen a nedbale
obezděn cihlami. Cihlové vyzdívky se nacházejí v místech napojení lodi na presbytář
a také v západním štítu lodi.

Krov nad presbytářem i lodí je proveden z jedlového dřeva, zvonová stolice ze dřeva
dubového.

Zvonové patro věže je do výšky cca jednoho metru vyzděno z lomového kamenného zdiva,
poté následuje cihelná, částečně omítaná nadezdívka.

3. Interpretace poznatků

Na základě vyhodnocení všech archivních, ikonografických poznatků a komparativní
stavebně historické analýzy lze nastínit vývoj kostela sv. Jiří v Lubojatech následovně.
Dle první archivní zmínky, jíž je latinská listina CDM IV, CXXXIV, měla stát v Lubojatech
kaple již v roce 1276. K tomuto roku byl zaznamenán spor mezi Budislavem z Lubojat,
který kapli v Lubojatech nechal bez souhlasu fary v Pusté Polomi postavit, a benediktinským
klášterem Hradisko, pod který pustopolomská fara spadala. Výstavbou kaple byla tak
dotčena práva farnosti a zájmy kláštera. Stávající kostel však do této doby zařadit
nelze.

Nejstarší částí kostela sv. Jiří je krátký, rovně ukončený presbytář s jedním polem
křížové klenby. Žebra mají dvakrát vyžlabený klínový profil a dosedají na nízko
posazené polygonální kružbové konzoly a konzoly se dvěma lidskými hlavami. Krátký,
rovně ukončený presbytář, zvenčí zpevněný opěráky, se na území Slezska objevuje
již od 3. čtvrtiny 13. století. Jmenovat můžeme například kostel neznámého zasvěcení
ve Chwaliborzycích (vratislavské vojvodství) z poslední čtvrtiny 13. století, filiální
kostel v obci Jankowice Wielke (opolské vojvodství) z poslední čtvrtiny 13. století,
kostel Všech svatých v Jemielnici (vojvodství opolské) ze třetí třetiny 13. století,
kostel sv. Jana Křtitele v Mościsku (vojvodství wałbrzyskie) z počátku druhé poloviny
13. století či kostel sv. Kateřiny a sv. Mikuláše ve Witoszówě Dolnym (vojvodství
wałbrzyskie) z počátku druhé poloviny 13. století. U výše zmíněných kostelů se rovněž
můžeme setkat s jednoduchými, nízkými, mohutnými opěráky a s nečleněným, jednoduše
vyříznutým vítězným obloukem. Dispozičně shodně je rovněž řešená sakristie, opěráky
je však opatřená pouze sakristie filiálního kostela ve Velkých Jankovicích. Východní
presbytářová zeď převýšená štítem střechy, vysazeným do stran na jednoduchých krakorcových
konzolách se nachází např. u kostela sv. Mikuláše v Jelenině (vojvodství zelenohorské),
který je datován do poslední čtvrtiny 13. století. Žebra klínového profilu se v
české architektuře objevují v průběhu celého 13. století, ovšem jsou to žebra mohutná
a povětšinou pouze jednou vyžlabená. S dvakrát vyžlabenými žebry se můžeme setkat
v presbytáři kostela Všech svatých v Horšově, který je datován do druhé poloviny
14. století. Křížovou žebrovou klenbu vynášejí konzoly, které se skládají ze dvou
částí. Horní, složená z hranolové desky, podložené stejně silným oblounem, nasedajícím
na polygonální obrácený jehlanec, je na všech konzolách stejná. Na severní straně
jsou těmto horním dílům podloženy lidské hlavy. V severozápadním koutě je zpodoben
mladý muž s otevřenými ústy. V severovýchodním koutě je pak zpodoben starší muž
s knírem. V jižních koutech tvoří dolní část konzol podložené nízké polygonální
kružbové konzoly. V Českých zemích počáteční stádium pro vývoj konzol v podobě lidských
hlav představují konzoly přípor nesoucí mužské obličeje v chóru bývalého dominikánského
kostela v Českých Budějovicích. Na jižní straně presbytáře se nachází konzola ve
tvaru mladší mužské hlavy, na severní straně pak v podobě hlavy staršího muže. Ve
Slezsku se ve 2. polovině 13. století objevují konzoly v podobě lidských hlav poměrně
často. Žebra však vyrůstají z konzol přímo, nejsou nasazena na krycí desky. Jako
příklad můžeme uvést konzoly klenby presbytáře kostela sv. Barbory v Borzygniewu
(vojvodství wałbrzyskie) datované těsně po polovině 13. století, konzoly klenby
presbytáře kostela sv. Máří Magdalény v obci Jasiona (opolské vévodství) z poslední
čtvrtiny 13. století nebo konzoly klenby presbytáře kostela Všech svatých v Jemielnici
pocházející ze třetí třetiny 13. století. Tento typ figurálních konzol však nelze
omezit pouze na 13. století, velmi oblíbené jsou rovněž ve století čtrnáctém. Prvkem,
který lze bezpečně zařadit do druhé čtvrtiny 14. století, jsou kružbové konzoly.
Pětiboké štíhlé konzoly ve tvaru obráceného jehlance dekorované motivem gotické
okenní kružby se širokými krycími deskami s přímým výběhem žeber se objevují na
triumfálním oblouku v kapitulní síni minoritského kláštera v Brně. Datovány jsou
do doby kolem roku 1320. Tyto tvary přetrvávají do první poloviny 14. století, kdy
se uplatňují v sakristii v Roudnici nad Labem nebo v lodi dominikánského kostela
v Českých Budějovicích. S téměř totožnou kompozicí kombinující kružbové konzoly
a konzoly v podobě lidských obličejů se můžeme setkat v polygonálním závěru kostela
sv. Markéty v Moravských Knínicích (okres Brno venkov). Kostel byl svěcen roku 1366.
Žebra zde končí přiložením u zdi buď jehlancovými patkami s kružbou nebo ve dvou
případech maskarony rudimentálního tvaru. Ty představují obličej mladého muže s
otevřenými ústy a obličej staršího muže klidného výrazu s vousem. Na polygonální
krycí desky nesené kružbovými konzolami a konzolami v podobě maskaronu, mužského
obličeje s vousy a mužské hlavy v kápi dosedají žebra klenby polygonálního presbytáře
kostela sv. Kateřiny v Klimkovicích. Klimkovický presbytář je kladen do doby před
rokem 1400.

Domníváme se, že presbytář lubojatského kostela byl osvětlen úzkými, kružbovými
okny, jejichž pruty byly druhotně použity jako stavební materiál při výstavbě základů
pro západní věž. Stávající jižní okno presbytáře bylo v baroku rozšířeno, druhý
okenní otvor se pravděpodobně nacházel v ose východní zdi.

Presbytář je stavebně propojen se sakristií. Ta k presbytáři přiléhá na severu.
Umístěna je na obdélném půdoryse, na východě i západě je vzepřena dvěma masivními
nízkými opěráky a zaklenuta je lomenou valenou klenbou. Druhotně je rozšířen jak
prostup z presbytáře, tak jediné okno osvětlující sakristii z východu.

Ze stylové analýzy vyplývá, že prameny zmiňovaná kaple byla pravděpodobně dřevěná
stavba, která byla nahrazena ve druhé čtvrtině 14. století zděnou stavbou stávajícího
presbytáře a sakristie a s dřevěnou konstrukcí lodě. Na výstavbě se mohli podílet
kameníci, kteří ve 30. letech 14. století působili na stavbě nedalekého kostela
sv. Mikuláše v Bílovci. Západní věž v té době kostel neměl, jak vyplývá z archeologického
průzkumu, který probíhal ve druhé polovině roku 2010. V místech základů stávající
západní věže byly odhaleny zbytky několika kostrových pohřbů, souvisejících s pohřbíváním
v blízkosti kostela. Můžeme tedy předpokládat samostatnou, dřevěnou, volně stojící
zvonici, která byla umístěna mimo hlavní osu západ – východ.

Další stavební aktivita souvisí s výstavbou západní věže. Jako stavební materiál
pro výstavbu jejích základů byly částečně využity stavební prvky ze stávajícího
presbytáře. Zřejmě došlo k zaslepení východního okna a pruty jeho ostění byly druhotně
využity k vyzdění základů. Věž měla dvě patra a patro zvonové. Původně byla věž
pravděpodobně plánovaná jako průchozí ze všech světových stran, což naznačují na
severu i jihu dvě spáry (příloha č. 10 a 11). Vzdálenost mezi spárami odpovídá šířce
vstupního otvoru do podvěží umístěného na západní straně. Rovněž materiál, vyskládaný
mezi těmito spárami, neodpovídá pravidelně loženému lomovému zdivu věže. V interiéru
podvěží se tato situace projevuje dvěma lomeně ukončenými nikami. Špalety původních
otvorů však nejsou omítané, proto předpokládáme, že od záměru otevření podvěží bylo
velmi záhy upuštěno. Analogický příklad průchozího podvěží známe z Nového Jičína
u pozdně gotické věže kostela Nanebevzetí Panny Marie z roku 1587. Vstup do horních
pater věže předpokládáme v místech dnešního vstupu do věže z hudební kruchty, ostění
bylo druhotně rozšířeno cihelnou přizdívkou. Jednotlivá patra byla oddělena trámovými
stropy, stávající trámy jsou strojově opracované, osazené do původních kapes. Zvonové
patro bylo patrně částečně dřevěné, lomové zdivo je ukončeno cca 100cm nad úrovní
stávající podlahy a na ně navazuje cihelná nadezdívka (příloha č. 53). Okna v cihelné
nadezdívce byla ve druhé polovině 19. století přezděna, jak naznačují zazděné omítané
špalety původních oken (příloha č. 54). Ve zvonovém patře se nachází zvonová stolice.
Smýcení zdrojového stromu je dendrologicky datováno do roku 1466. Datace smýcení
zdrojového dubu pro kleštiny stolice je rok 1565+. Stolice nese zvon datovaný do
roku 1523. Proto se domníváme, že výstavba kamenné věže byla ukončena na počátku
20. let 16. století, do zvonového patra byla osazena starší zvonová stolice, druhotně
použitá snad ze starší dřevěné zvonice. Ta nesla nově zhotovený zvon. Protože však
nebyla stolice konstruovaná na tíhu nového zvonu, začala mít statické problémy a
musela být v 60. letech 16. století vyspravena dubovými kleštinami. Věž byla původně
omítaná pískovou omítkou s vápennými peckami a opatřena jednou vrstvou vápenného
nátěru. Nároží věže zdobila rytá bosáž, jejíž fragmenty se zachovaly na východní
stěně věže v dnešním podkroví (příloha č. 58). Vápenný nátěr je silně znečištěn
(příloha č. 59), proto máme za to, že byl poměrně dlouho vystaven venkovním vlivům
podnebí a to ještě v době, kdy již k věži byla přistavěna zděná loď. Loď tedy musela
mít původně jinou než sedlovou střechu. V úvahu přichází střecha valbová, s tím
dodatkem, že podkroví lodi bylo přístupno z exteriéru otvorem ve štítu, přístupným
mobilním žebříkem. Krov lodi i presbytáře je proveden dodatečně, vzorky byly odatovány
do přelomu let 1784/1785 (tzn. stromy byly těženy v období podzim roku 1784 až jaro
1785), další dva vzorky pak spadají do let 1872/1873. S výměnou krovu souvisejí
cihelné vysprávky nad lomovým zdivem v podkroví v jihovýchodním a severovýchodním
koutě lodi (příloha č. 63). Další cihelné vyzdívky se nacházejí při východním štítu
presbytáře a mohou souviset s opravami po škodách způsobených vichřicí v roce 1825.

Krátce po přístavbě zděné věže bylo přistoupeno k dostavbě jednolodí. To je od zdiva
presbytáře odděleno stavební spárou, liší se rovněž způsob kladení kamene, barevnost
a struktura malty i omítek (příloha č. 16). V podkroví je pak renesanční část lomového
zdiva omítaná nahrubo nahozenou vápennou maltou, gotická část je bez omítek. Kamenné
zdivo západního štítu lodi překrývá exteriérovou omítku západní věže, z čehož lze
vyvodit, že stavba jednolodí pokračovala až po přístavbě věže (příloha č. 61). Západní
štít lodi byl prve patrně dřevěný, jak dokazují volně ložené kusy lomového kamene
(příloha č. 62). Loď lze datovat do 2. čtvrtiny 16. století, čemuž odpovídá také
jednoduše profilované lomené okénko v jihozápadní části lodi a hřebínková klenba
se štukovými reliéfy sloužícími jako dekorativní svorníky. Krátce po výstavbě lodi
se v její konstrukci projevily statické problémy, které si vyžádaly její zpevnění
nakoso vytočeným opěrákem přiléhajícím k jižní předsíni (příloha č. 13) a rozšíření
severního středového opěráku (příloha č. 17).

K barokní slohové fázi můžeme přičlenit přepažení sakristie na západě, související
s proražením průchodu na kazatelnu (příloha č. 35). Rovněž byl změněn sklon střechy
včetně provedení nového krovu, který je dendrologicky datovaný do přelomu let 1784
a 1785.

V roce 1856 byla v západní části lodi vestavěna kruchta a přistavěno schodiště.
O rok později byla provedena novostavba jižní předsíně. Rovněž byly pozměněny velikosti
vstupního otvoru z presbytáře do sakristie a z podvěží do lodi a rozšířeny okenní
otvory v sakristii, presbytáři i lodi.

V podvěží byl v úrovni původní podlahy osazen renesanční pískovcový náhrobník s
erbem Bítovských z Bítova – hořícím srdcem, osazeným v renesančně tvarovaném štítu
(příloha č. 21). Štít je obklopen vavřínovým věncem. Ve všech čtyřech rozích reliéfního
pole je umístěn monogram PH. Spodní polovina náhrobní desky byla opatřena nápisem,
z nějž je čitelné vročení provedené gotickou minuskulou „1489“ a částečně čitelný
nápis: „Tuto leží urozeny pan….“. V dolní pravé části se nachází další fragment
datace „15..“. Monogram PH odpovídá shodné ligatuře nacházející se v levém horním
rohu reliéfního pole náhrobníku Jáchyma Štysla z Alšic († 1530 nebo 1541), která
byla osazena v západní venkovní zdi nedalekého kostela sv. Mikuláše v Bílovci. Jáchym
Štysl z Alšic byl úředníkem na bíloveckém panství pánů z Fulštejna. Lubojatský náhrobníku
mohl být původně určen pro Václav st. z Bítova, který zemřel v roce 1553. To, že
se náhrobník nachází v kostele, který v první polovině 16. století patřil Fulštejnům
lze vysvětlit důvěrným vztahem Václava z Bítova k majiteli panství Ojíři z Fulštejna.
Václav však byl pohřben ve Vladěníně, je proto možné, že nedokončený náhrobník byl
vsazen do podlahy lubojatského kostela a později překryt novější dlažbou. Náhrobník
byl vytvořen kolem roku 1550, čemuž odpovídá také vavřínový věnec obkružující štít
s erbem.

4. Potenciál

V rámci operativního průzkumu byly provedeny jak dendrologické rozbory krovu i zvonové
stolice, stratigrafický průzkum omítek, archeologický průzkum v podvěží, zaměření
stávajícího stavu a vyhodnocení historických konstrukcí. Sondy na evangelijní straně
presbytáře ukázaly, že omítky byly opakovaně vyspravovány, pod recentními výmalbami
byly odhaleny fragmenty šablonové výzdoby z počátku 20. stol., které se nacházely
na omítkách zapuštěných pekováním do starších vrstev s monochromními vápennými nátěry.
Tufitové konzoly nesoucí žebrovou klenbu v presbytáři byly v minulosti oškrabány.
Stratigrafická sonda ze SV rohu presbytáře prokázala fragmenty barevné secco výmalby
(snad středověké) na vápenných líčkách.

Protože byl sondážní průzkum omítkových vrstev veden pouze z dosahu žebříků, doporučujeme
prozkoumat rovněž horní části stěn, strop lodi a klenbu presbytáře. Na své zhodnocení
rovněž čeká nově nalezený náhrobník, kdy se stále nepodařilo vyřešit význam ligatury
PH.

5. Památkové hodnocení

Presbytář farního kostela sv. Jiří je jednou z nejstarších staveb na Novojičínsku.
Jeho výstavba je spjata s působením kameníků pracujících na stavbě kostela sv. Mikuláše
v Bílovci. Zachována je hmota i interiér presbytáře a sakristie ze druhé čtvrtiny
14. století, omítky v presbytáři a snad i v sakristii, hmota pozdně gotické věže,
zvonová stolice ze 60. let 15. století nesoucí zvon z roku 1523, původní exteriérová
omítka věže s rytou nárožní bosáží, hmota renesanční lodi včetně cenné hřebínkové
klenby. Architektonické řešení presbytáře a sakristie vykazuje úzké spojení se soudobou
produkcí na moravskoslezském pomezí, kružbové konzoly reflektují současnou vrcholně
gotickou tvorbu v Čechách i na Moravě.

Velkých přínosem byl rovněž nález renesančního náhrobníku, který se zařadil ke kvalitním
sepulkrálním památkám druhé čtvrtiny 16. století v regionu.

6. Seznam příloh

1. Situace – výřez z katastrální mapy
2. Lokalizace kostela sv. Jiří na leteckém snímku
3. Císařský otisk stabilního katastru, 1836
4. Celkový pohled od severozápadu – současný stav
5. Celkový pohled od západu – současný stav
6. Celkový pohled od severovýchodu – současný stav
7. Celkový pohled od východu – současný stav
8. Celkový pohled od jihu – současný stav
9. Západní věž, zdivo je provedeno z lomového kamene, vstupní otvor je lemován přizdívkou
tvořenou jednou řádkou cihel
10. Západní věž byla pravděpodobně plánovaná ze severu i jihu jako průchozí, jak
dokládají graficky vyznačené spáry ve zdivu 11. Západní věž byla pravděpodobně plánovaná
ze severu i jihu jako průchozí, jak dokládají graficky vyznačené spáry ve zdivu.
Otvor byl druhotně zazděn lomovým kamenem a cihlami.
12. Jižní předsíň přistavěná ke kostelní lodi v roce 1857
13. Tlaky křížové klenbu presbytáře v jihozápadním koutě roznášel přímý opěrák.
Poté, co byla k presbytáři před polovinou 16. století přistavěna loď, opěrák byl
zřejmě kvůli statickým problémům zesílen o šikmě vytočenou část.
14. Odhalené zdivo východní zdi presbytáře a sakristie. Postavení opěráků a shodná
struktura zdiva a omítek naznačují, že presbytář i sakristie byly postaveny v jedné
stavební etapě
15. Odhalené zdivo západní zdi sakristie
16. Napojení lodi na severní opěrák presbytáře. Patrná je jak stavební spára, tak
rozdílný charakter zdícího materiálu. Zatímco pro presbytář a sakristii byla užita
malta pískové barvy, malta lodi je barvy načervenalé.
17. Severní stěna lodi – šipkou je naznačeno rozšíření středního opěráku pravděpodobně
v důsledku statických problémů.
18. Přístupové schodiště na kruchtu bylo přistavěno v roce 1856
19. Podvěží, pohled západním směrem, zachycena je archeologická nálezová situace
po odkrytí podlahy. Pod úrovní stávající podlahy byla zachycena omítaná soklová
část, v jejíž úrovni byl zasazen náhrobník Bítovských z Bítova. Vstup do podvěží
je lemován cihlovou vyzdívkou. V základovém zdivu pod vstupním portálem byly zachyceny
tufitové pruty okenních ostění. Pod práh vstupního portálu rovněž zabíhá středověký
hrob, který dokládá mladší založení zděné kostelní věže než stávajícího presbytáře.
Dokumentace prutů a hrobové jámy bude součástí nálezové zprávy z archeologického
výzkumu.
20. Podvěží, celkový pohled na archeologickou nálezovou situaci v podvěží
21. Podvěží, náhrobník nalezený pod podlahou v podvěží. Jedná se o náhrobní desku
opatřenou ve své horní části vavřínovým věncem, ve kterém je umístěn erb Bítovských
z Bítova – hořící srdce umístěné v renesančně tvarovaném štítu. Ve všech čtyřech
koutech je umístěn monogram PH. Spodní polovina náhrobní desky byla opatřena nápisem,
z nějž je čitelné vročení „1489“ (povšimněme si, že datace je provedena gotickou
minuskulou) a částečně čitelný nápis: „Tuto leží urozeny pan….“ V dolní pravé
části se nachází další fragment datace 15… Náhrobník snad svou datací do roku
1489 reflektuje starší náhrobník umístěný v kostele. Dle použité výzdoby můžeme
vznik náhrobníku zařadit do 40. – 50. let 16. století.
22. Loď, interiér, pohled západním směrem na vestavěnou zděnou hudební kruchtu nesenou
litinovými sloupy (kruchta byla vestavěna v roce 1856)
23. Loď, interiér, pohled západním směrem na vestavěnou hudební kruchtu a renesanční
zaklenutí lodi sestávající ze dvou polí křížové klenby se štukovými hřebínky. Strop
je zdoben štukovými reliéfy v podobě motivu hostie s plameny a nápisu IHS s křížem
– eucharistický motiv spojený se svátkem Božího těla a polovinou květu růže umístěnou
v kruhovém svorníku.
24. Loď, interiér, detail výzdoby klenby štukovým hřebínkem a svorníkem s polovinou
květu růže.
25. Loď, interiér, pohled JV směrem – jižní vstup a druhotně rozšířený okenní otvor.

26. Loď, interiér, pohled JV směrem – napojení zdiva lodi na zdivo vítězného oblouku
– patrná je stavební spára, jiná skladba kamene a odlišný materiál malty.
27. Presbytář, pohled východním směrem. Presbytář je zaklenut jedním polem křížové
klenby s klínovými, dvakrát vyžlabenými žebry. Svorník je plochý, terčový. Žebra
nasedají na nízko posazené konzoly, z nichž dvě jsou kružbové a dvě nesou lidské
obličeje.
28. Presbytář, konzola v severozápadním koutě v podobě bezvousé lidské tváře s otevřenými
ústy. Zhotovena je z tufitu.
29. Presbytář, konzola v severovýchodním koutě v podobě lidské tváře s vousy. Zhotovena
je z tufitu.
30. Presbytář, kružbová konzola v jihovýchodním koutě. Zhotovena je z tufitu.

31. Presbytář, kružbová konzola v jihozápadním koutě. Zhotovena je z tufitu.

32. Presbytář, druhotně upravený vstup z presbytáře do sakristie.
33. Sakristie zaklenutá lomenou valenou klenbou je osvětlena z východu druhotně
zmenšeným okenním otvorem.
34. Sakristie je v západní části druhotně přepažena příčkou oddělující schodiště
vedoucí na kazatelnu.
35. Sakristie, v jihozápadním koutě byl druhotně proražen vstup na kazatelnu, který
byl posléze opět zazděn.
36. Jižní přístavba, pohled východním směrem
37. Jižní přístavba, pohled západním směrem
38. Jižní předsíň, pohled severovýchodním směrem, graficky je vyznačen opěrák zasahující
druhotně do interiéru předsíně.
39. Jižní předsíň, pohled jižním směrem
40. Jižní předsíň, pohled západním, graficky je vyznačen opěrák lodi zasahující
druhotně do interiéru předsíně.
41. Severní vstup venkovní schodiště na kruchtu přistavěné v roce 1856. Graficky
je vyznačena původně exteriérová římsa věže.
42. Vstup na kruchtu – cihelná podesta
43. Jihozápadní okenní otvor s lomeným záklenkem – jediné zachované pozdně středověké
okno ze 2. čtvrtiny 16. století
44. Vstupní dveře z krytého venkovního schodiště na kruchtu jsou osazeny v dřevěných
zárubních a zdobeny čtyřmi vyřezávanými kazetami. Závěsy jsou křížové, zámek krabicový.
45. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail kliky s klíčovým štítkem a směrem
vzhůru prohnutým ramenem.
46. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail jednoduchého krabicového zámku, jeho
tvarosloví odpovídá době vzniku kolem poloviny 19. století (1856).
47. Vstupní dveře vedoucí na kruchtu – detail vnitřního závěsu křížového typu, jeho
tvarosloví odpovídá době vzniku kolem poloviny 19. století (1856).
48. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže. Půlkruhově ukončený záklenek je druhotně
přizděn ke starší omítané konstrukci z lomového zdiva.
49. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže – pohled na svlakové dveře s pásovými
závěsy.
50. Vstup vedoucí z kruchty do 1. patra věže – detail cihelné přizdívky a pásového
závěsu dveří.
51. Druhotně proražený a cihelnou obezdívkou upravený vstup z druhého patra věže
na krov lodi. Původní vstup předpokládáme otvorem v západním štítu z exteriéru kostela.
52. Věž – 2. patro, pohled západním směrem na střílnové okénko.
53. Věž – zvonicové patro, kresebná dokumentace všech zdí s patrným navýšením zvonicového
patra o cihelnou přizdívku a úpravy okenních otvorů – jejich přezdění a zmenšení.
54. Věž – zvonicové patro, pohled severním směrem – patrné je navýšení zvonicového
patra o cihelnou přizdívku a úprava okenních otvorů – jejich přezdění a zmenšení.
55. Věž – zvonicové patro, zvonová stolice dendrologicky datovaná do doby kolem
roku 1466 s pozdějšími úpravami v roce 1556.
56. Věž – zvonicové patro, zvon nese nápis IESUS . NAZARENUS . REX . JUDEORUM .
LUCAS . MATUS . JOANES… Datován je do roku 1523.
57. Podkroví – pohled západním směrem. Zachyceny jsou zbytky exteriérové omítky
věže s rytou nárožní bosáží a vyzdívka štítu lodi z pálených cihel navazující na
lomové zdivo
58. Podkroví – pohled na východní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová.
Omítaná byla vápennou omítkou s jednou vrstvou vápenného nátěru. V nároží se nachází
rytá bosáž.
59. Nábrus exteriérové omítky věže, nacházející se nyní v podkroví lodi. Ze stratigrafie
je patrné, že věž byla původně opatřena pouze jednou nátěrovou vrstvou, která byla
silně znečištěná. Lze předpokládat, že omítka věže byla po delší čas odhalená díky
pozdější přístavbě lodi a uplatnění střechy o rozdílném sklonu a tvaru, než je stávající.
60. Podkroví – pohled na jižní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová.
Na snímku je zachycena exteriérová omítka věže a cihlová přizdívka štítu hlavní
lodi
61. Podkroví – pohled na jižní zeď věže, která byla původně pojata jako exteriérová.
Na snímku je zachycena exteriérová omítka věže zabíhající pod lomové zdivo hlavní
lodi
62. Podkroví – pohled do severozápadního koutu lodi. Graficky je naznačeno místo,
kdy lomové zdivo kladené do malty přechází do volně loženého zdiva. Jedná se o stavební
změnu, která reflektuje změnu tvaru střechy.
63. Podkroví – pohled do jihovýchodního koutu lodi. Zdivo vítězného oblouku je provedeno
z jiného druhu kamene a pojeno jiným druhém malty než zdivo lodi. Na rozdíl od neomítaného
zdiva vítězného oblouku je zdivo lodi omítáno. Patrná je rovněž cihelná vysprávka
související snad se změnou krovu
64. Podkroví – napojení klenby presbytáře na severní obvodovou zeď
65. Podkroví – pohled do krovu lodi od západu. Dendrologicky byl krov datován do
let 1784/85 s úpravami v roce 1872/73.
66. Podkroví – pohled do krovu presbytáře a na štítovou zeď od západu
67. Grafické vyhodnocení stavebního vývoje kostela sv. Jiří v Lubojatech
68. Dendrologický rozbor konstrukčních prvků věže kostela sv. Jiří
69. Dendrologický rozbor konstrukčních prvků krovu kostela sv. Jiří

Lubojaty (NJ), farní kostel sv. Jiří, NS v interiéru podvěží (3/2011), A. Čeplá (spolupráce R. Rosová)

Administrátor webu děkuje Mgr. Markétě Juraškové.

KATEGORIE - Archiv aktualit, Kroniky a historie, Naše činnostČerven 28th, 2011

Napsat komentář


Redakce lubojaty.cz si vyhrazuje právo mazat podle vlastního uvážení texty anonymní, urážlivé, agresivní, úmyslně komolené a také zjevné provokace.